Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

"Dnes mám sen, že jednoho dne bude údolí vyvýšeno a každý kopec a hora budou sníženy, hrbolatá místa budou vyhlazena a pokřivená místa narovnána." M. L. King


Už dávno jsem pochopila, že nevyléčím nemocné, nenakrmím hladovějící, nemůžu stát po boku osamocených a neadoptuju všechny sirotky.

Už dávno jsem ale pochopila, že i malá kapka pomoci v moři beznaděje je strašně důležitá. Nejen pro ty, pro který to děláte, ale taky pro vás samotný.

V mládí jsem nebyla nejvzornější, ale myslím, že šlo o odrazový můstek toho, abych dopadla tam, kde jsem doteď. Jsem na cílové rovince a jinou soutěž se svým já už nechci absolvovat. Cíl je jistota. Už dlouhou dobu jsem naprosto spokojená se svým vnitřním já a s myšlenkovou fází, ve které se nacházím.

Pořád někde narážím na články na různý detoxy těla, na to, jak se zbavit škodlivin a kdesi cosi. To je hrozně super věc a maximálně tomu fandím, ale škodliviny z hlavy vám nevymete ani ta nejlepší chlorella. Ráda bych dala jednoznačný recept na to, jak se udělat šťastným, ale myslím, že taková rada neexistuje. Chce to čas a dlouhou cestu.

Teď posledních pár týdnů mi ale v hlavě šrotuje jedna věc, která mě stála už spoustu času, slz a myšlenek. Cikáni.



Minule jsem zde psala o tom, že se na hřišti potkáváme s malýma dětma, který bydlí přes léto s rodiči v dodávce. Jejich maminka se stará o teplo dodávky (haha) a tatínek sbírá plast a papíry, které potom odváží do sběrny a ze získaných peněz žijí. Netuším, kolik peněz za to mají a netuším, kde bydlí v zimě. 

Děti se jmenují Enes, Dilara a Cenner. Ještě mají mrňavýho sourozence. Žijí v příšerných podmínkách, o hygieně a škole nemůže být ani řeč, ale ty děti, ty vypadají tak strašně šťastně. Nejsou zlí, naopak. 

"S vírou, že budeme schopni vytesat z hory beznaděje kámen naděje. S vírou, že budeme schopni přetvořit drnčící disharmonické akordy našeho národa v krásnou symfonii bratrství. S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit, společně trpět, společně jít spolu do vězení, stát společně za svobodou, vědouce, že jednoho dne budeme svobodní." M. L. King

Jak jsem už psala, nechávám Meryem hrát si na kupce písku, kde jsme se s těmi třemi taky seznámili. Už samotný písek není v očích většiny tureckých maminek úplně košér a ještě když se k tomu přidají cikáni, no potěš koště. Meryemina kamarádka se jmenuje Ella. Ellu hlídá babička, která ji sice nechává hrát si na písku, ale dost nevhodně se vyjadřuje směrem k cikánským dětem. A mně je to prostě trapný a akorát to ve mně navyšuje ten pocit toho, že se k těm dětem musím chovat hezky. 


Nedávno mi Elly babička povídá: "Nenechávej Meryem hrát si s dětma dětma, vždyť to jsou cikáni." 

Pokud máte někdo zaručený postup, jak dvou a půl letému dítěti vysvětlit, že si s Enesem a Dilarou už nesmí hrát, protože jsou cikáni, prosím řekněte mi ho. Určitě ho neaplikuju, ale opravdu by mě zajímalo vaše vysvětlení. 

Na dětství mi přijde strašně krásná jedna věc -  děti nedělají rozdíly. Dětem je úplně jedno, jestli jste špinavej nebo jako ze škatulky, jestli jste bílej, černej nebo fialovej. Děti vnímají všechny stejně bez rozdílu a je to jen v nás, v rodičích, jakým směrem je povedeme a jakým vzorem pro ně budeme. Dojímám se, když Meryem jde a na ulici obejme chlapečka, který pláče nebo pohladí miminko, který drží v náručí maminka žebračka. Umí tohle dospělí? Šli byste obejmout dospěláka, jen tak, bezprostředně, kdybyste viděli, že pláče? 



A dneska mi bylo tak strašně úzko, když děcka seděla na zemi, hrála si s plastelínou a předháněla se v tom, kdo udělá hezčí dort. Všichni tam poklidně seděli a v tom přišla Ellina babička, stoupla si nad ty děti a promluvila: "Ello neseď vedle něj, podívej se, jak je špinavý." Bylo mi strašně. A teď jak na to máš reagovat? To dítě je fakt špinavý, ale jako co? Nemůžeš kecat do výchovy jiným, takže musíš být ticho. Enes sklopil hlavu a dál si hrál s plastelínou, ale evidentně mu to v hlavě šrotovalo. Nevydržela jsem to, vzala si ho stranou a řekla mu, že ho mám ráda a že jsme kamarádi. Že jsem ráda, když si s nima můžeme hrát. Easy, ale efektivní.

Včera Meryem někdo ukradl na hřišti tříkolku. Hřiště je hřiště a podle mě je naprosto běžný, že jednou si půjčí něco od někoho Meryem a samozřejmě i ona půjčí třeba svoji tříkolku někomu jinýmu. Takže na ní jezdily děti, hlídala jsem Meryem a po očku sledovala tříkolku, ale asi ne dobře a najednou byla pryč. 

Dnes jsem seděla na lavičce a s jinou maminkou se o tříkolce bavila. Asi dva metry ode mě seděli sourozenci z jiné dodávky. Zeptala jsem se jich, jestli o tříkolce neví, prý ne, sice jsem na ně trochu zatlačila, ale neopomenula jsem zmínit, že nikoho rozhodně neviním, jen se ptám. Maminka vedle mě zcela zřetelně řekla, že je přece jasný, že to vzali oni, protože jsou cikáni. 


Esra, jedna ze sourozenců, které je asi deset, se maminky slušně optala, jestli někoho z nich viděla, jak tříkolku berou. "Neviděla, ale vždyť vy pořád něco kradete," řekla maminka. Vstoupila jsem do toho, že přece nemůžeme dělat rozdíly mezi lidma a někoho obviňovat jen proto, že jsou jiní, načež Esra jí bez jediného náznaku emocí řekla, že pokud nikoho přímo neviděla, ať se nevyjadřuje. Byla jsem na ni strašně pyšná. Nedala se.

Zase ve mně ale začalo klíčit semínko beznaděje a vzteku z toho, jak takhle někdo může mluvit před dětma, který ve finále za nic nemůžou.

A teď zase z opačné strany. Jednou jsem šla na procházku a zastavily jsme se s holčičkou, která se mě optala, jestli jsem cizinka. Když jsem přitakala, řekla mi, že my, cizinci, jsme nepřátelé Turecka, protože všechny zabíjíme. Jak může tohle někdo nakecat asi pětileté holce proboha? A hlavně jak takhle může přemýšlet dospělák?

Nedávno kdosi "bílý" najel do skupiny muslimů u mešity. Kde byla ta diskuse pod článkem podobná těm, kdy něco takovýho udělá muslim? Plná nenávisti proti všem Ahmetům a Ajšám? Proč se tenhle čin dá najednou pochopit a omluvit to prostou větou, že "i tlakový hrnec jednou povolí?" Ježíšmarjá!

Já vim, že si spousta lidí bude myslet, že jsem naivní magor. Tak já ještě přiliju olej do ohně a přiznám se, že mám taky předsudky - nedávno jsem se zarazila nad tím, když jsem Meryem říkala, ať na toho pejska radši nešahá, že nevypadá moc sympaticky. Jsem XENOFOB! Dělím psy na sympatický a nesympatický! 

Je naprosto přirozený, že to má spoustu lidí jinak a je to naprosto v pořádku. Nejdůležitější je, jestli jste v souladu sami se sebou. Jestli z vašeho konání máte pocit uspokojení a dělá vás to fakt šťastný, pak jsem ráda za vás. Jako fakt, upřímně. Protože až ve chvíli, kdy budete fakt šťastný vy, bude tu radost moci rozdávat i ostatním. A pak bude svět krásnej.

Já vím, že nespasím svět, vím, že předsudky nevygumuju a vím, že tady budou vždycky. 

Ale i já MÁM SEN.

Mějte se krásně!

Mír a lásku,

sluníčkářka Babs

PS: Doporučuju film Černobílý svět


Docela dost z vás mě sledovalo na Facebooku a myslím, že vám ještě dlužím omluvu za to, že jsem ze dne na den zmizela. Osobní profil na FB jsem zrušila už dávno, protože mě prostě štval, ztráta času. Jenže k tomu, abych mohla provozovat stránku blogu, jsem nějaký účet na FB musela mít.

Založila jsem si super tajný účet, který se postupně odtajňoval. S tím, jak rostl počet "fanoušků", rostl i můj pocit, že musím pořád něco sdílet, psát pravidelně příspěvky, aby počet fanoušků rostl a když bylo málo srdíček v podobě lajků, byla jsem děsně nešťastná. A to je přesně to, co jsem nechtěla. Nechci psát blog pro lajky, chci psát blog pro to, že mě to baví. Jenže  v poslední době se prostě neděje nic, o čem by stálo za to psát,  a když sem budu chtít dát jen fotky bez jakýhokoliv povídání, tak je sem dám a bude mi jedno, že to nesdílelo 3543546 lidí. Fakt se to může zdát jako strašná hloupost, ale mnohem líp se mi dýchá:-)

Navíc se objevili lidé, kteří se tvářili jako velcí kamarádi, ale skutek utek a já nemám nejmenší důvod k tomu sdílet s nimi svoje životy, dokonce ani ty virtuální. Jsem ale ráda, že blog čtete i nadále, alespoň co říkají ta čísla u příspěvků, i když samozřejmě je pravda, že FB dost výrazně a skvěle odváděl svoji práci. Jsem ráda, že i ostatní blogerky žijící s Turkem v něm hledají inspiraci pro své články. I nadále mě najdete na Instagramu

Takže takhle si teď žiju bez sociálních sítí. A je to boží. 

Moje tchýně je nemocná. Už asi dva měsíce v kuse. Minulý týden jsem ji šla navštívit, otevřel mi švára a řekl, ať chvíli počkám, že maminka není doma. Přišla asi po dvou hodinách se zavázanou rukou. 
"Co se ti stalo?" ptám se. 
"Tady mě strašně bolí", skuhrá a ukazuje si na pravý bok.
 "No ale proč máš zavázanou tu ruku?" 
"Tady mě taky hrozně bolí", ukazuje rukou kamsi za krk.
 "Aha". A jestli vás náhodou zajímá, co má s tou rukou, tak to já teda nevím dodnes, takže se to nedozvíte ani vy.

O pár ní později přišla ona k nám. Ve dveřích mi místo pozdravu hlásila, že je nemocná. "A co ti je teď?" říkám. "Strašně me bolí hlava a motá se." Je fakt, že jsem se trochu zarazila, vzhledem k faktu, že s ní Máří měla strávit odpoledne, ale pak jsem si vzpomněla, že je to přece moje tchýně, která je tak trochu hypochondr. Zítra má přijít, tak jsem zvědavá, co jí bude. Tipuju to na nohu.

Nebudu vás zatěžkávat řečma o tom, k jakým národnostím mě Turci přirovnávají, už je to trochu ohraný téma, ale když se mě minule ptal číšník z oblíbenýho bistra, jestli jsem z Číny a včera jedna kočka myslela, že jsem z Indie, pánové, tak to jsem zírala i já. Jediný, co s nima mám společnýho, bude pravděpodobně výška. Bollywood teda miluju a Indie je můj celoživotní sen, ale že bych už pomalu začínala vypadat jako asiatky, to si nejsem tak jistá.

Zbavuju se nějakých věcí, proto jsem je vystavila a k textu inzerátu napsala, kde bydlíme a že nesmlouvám. První zájemce mi napsal zprávu s dotazem, kde bydlíme a jestli můžeme smlouvat. 

Můj švagr si dneska po dvou a půl letech vzal M. poprvé na zmrzlinu, tak jsem si koupila pivo, který jinak vůbec nepiju, lehla si do houpací sítě na balkoně a nedělala vůbec nic. A pak mi přišla zpráva od švagra, ať rychle přijdu, že nemá na zaplacení. "Ale tak jseš ráda, že jsem si ji vzal, ne?" No, děsně.

No a když mluvíme o té Meryem - Tudleva jsme jely z výletu, Milý se uhnízdil někde na konci autobusu a já stála vedle sedící Lady. Zásadně totiž odmítá sdílet s kýmkoliv svoji sedačku, což je v tureckých hromadných dopravních prostředcích trochu problém, protože když se do autobusu pro 80 lidí nacpe 5437643545 osob, tak hledáte každé místo, kde byste se mohli posadit nebo stoupnout tak, aby vás z každé strany někdo nemačkal. A když na sedačce sedí malej prcek, kterej by mi klidně mohl sedět na klíně, čímž by se uvolnilo jedno místo, tak to je výzva. Tak jsem jednou byla donucená si ji vzít na klín, jenže Meryem spustila sirénu, že bude sedět sama a ať si laskavě nesedám. Laskavě je její oblíbené slovo, mimochodem. No a tak jsem se ji snažila různě zabavit, paci paci, což ji vůbec nebavilo, ale pak se chytla na to, že jsme se sebe vzájemně ptaly, jak se jmenujeme. Zdánlivá blbost, ale Meryem se prej jmenuje Mine a tak. Děsná sranda. A ještě větší sranda byla, když se M. rozhodla zapojit i spolucestující a plešatýmu pánovi před náma zaklepala na hlavu, usmála se jak měsíček na hnoji a přesladce se ho zeptala, jak se jmenuje. Pak se začala smát, plácat se smíchy do kolen a opakovat "čok komik". Strašně vtipný. A teď jsem musela zachovat určitý dekórum, že jo, tak jí říkám: Meryem prosím tě nech pána, pane omlouvám se, ale muselo mu bejt jasný, že si z toho nic nedělám, že mi cukaj koutky taky. 

No a když mluvíme o tom měsíčku na hnoji - jak byste to vysvětlili v turečtině? Minule jsem to utrousila směrem k Milýmu a strašně nutně potřeboval vědět, co to znamená. Takže jestli někdo víte, jak tenhle idiom přeložit, sem s tím. Budu to používat často.

Mějte se krásně a skládejte básně!

B.





Přišlo jaro, který se občas tváří jako léto a někdy zase jako podzim. Nicméně je častěji natolik moudrý, že můžeme po ó vypadnout ven a vrátit se večer.



Co si budeme povídat, to, že bydlíme ve čtvrti, kde je absence jakékoliv přírody, už víte. Je tu jeden park, který teď opravili a zasadili trávu, což Máří bere jako signál k tomu, aby si hned po příchodu zula boty. Nejsem vůbec proti, naopak ji v tom podporuju a na důkaz toho si je občas sundám taky.

To pak místní mamči koukaj! Třeba tudleva ta paní s asi ročním synkem:

"Co když na něco šlápne?"
"Hm, to asi šlápne, no. Víte, jak je to zdravý chodit bez bot? A pohodlný?"
"Ale vždyť si může něco udělat!" 

Paní se ke mně po půl hodině přimotala znovu a pyšně mi hlásila, že až bude její synek větší, že ho nechá taky chodit bez bot, že je to děsně zdravý. Heuréka!

Těsně vedle toho parku je obrovský parkoviště, kde prý budou stavět metro. A najednou se tam objevila kupka písku, což Máří pochopila jako jasný signál k tomu, aby tam trávila své dny poté, co ji klouzačka omrzí.



To pak místní mamči koukaj!

Na hroudě písku se totiž scházela parta hic - Máří, Ella a tři cikáňata. Otřesné. Dítě na jednom písku společně s cikány, kteří spí v dodávce a jejich rodiče sbírají odpad, který dále prodávají. Ekologie, ne asi! Já ty děti beru. Není to jejich chyba, jak žijou, nikoho nebijou nebo se nechovají nijak špatně, tak nevím, proč bych měla Meryem říkat, ať si s nima nehraje, proboha. To taková Irmak, která se na písek přimotala taky, tam nesmí, pokud tam jsou oni. Potom přišel vejlupek Osman a začal jim říkat, že jsou špíny a tak. Vejlupek dostal za ucho, jeho kámoš mu řekl, že jsou možná špíny, ale že to jsou ve finále taky muslimové, tak co. A byl klid.




Jenže jak se takhle vytvořila tahle parta, viděly je ostatní děti a najednou bylo na písku čím dál víc dětí. Holčičky v růžovejch šatečkách a bílých punčoškách si zahrabávaly nohy do písku a jejich maminky vypadaly, že upadnou do mdlob.

Mateřská láska ale vyhrála a já slyšela, jak maminky říkají "Podívej se, jak je spokojená, poprvé v životě si hraje na písku a jak ji to baví!" Měla jsem upřímnou radost.

Vedle "pískoviště" je stůl a lavičky, takže jsem si donesla knížku, něco na zub a když jsem zrovna nemalovala portéty dětí, nedělala s nima mašinku nebo neochutnávala pískovou polívku či kafe, který mi uvařily, ocitala jsem se někde na Žítkovské, ve francouzských horách nebo tam, kde byl zrovna hlavní hrdina.

Moje prvotina. Jednou bude mít cenu.
Sem tam si ke mně sedly i ostatní maminky nebo babičky a povídaly jsme o tom, jak asi dopadne seriál nebo proč nejsem muslimka, co jsme dneska uklidily a taková ta běžná turecká konverzační témata.

Taky nám začal Ramadán. Pro naši rodinu to vůbec nic neznamená, kromě toho, že tady brzo ráno jezdí auto, které má otevřený kufr, ve kterém sedí pán a bubnuje na znamení toho, že mají jít lidi snídat, protože je čeká dlouhej den.

Milý přinesl z práce balík, který dostává každý rok, je tam spoustu trvanlivých potravin a vzhledem k tomu, že se blíží náš odjezd, to chci spotřebovat, takže budeme živi z bulguru, rýže a fazolí.

K tomu bubnování se ještě přidává kohout. To si totiž naši sousedi koupili kohouta, vůbec nevím na co. A ten kohout má kurník přímo naproti našemu oknu do ložnice, jen o pár metrů níž. Nutno říct, že sousedi mají kromě toho ještě syna a dceru, kteří kohoutovi pravidelně dávají zabrat tyčí od koštěte. Když jsem na ně houkla, proč to dělají, tak si s ním prý hrají. Aha, asi si s tebou taky půjdu hrát, blbečku. 

No a ten kohout začíná kolem páté ráno kokrhat, třeba v minutových intervalech. Milý je z něj na prášky a už mi říkal, že si od dětí tu násadu na koště asi půjde vypůjčit.

Takže nejdřív kulturní hudební akce a o nějakou dobu později radost z fauny.

Taky jezdíme do lesa. Naše Meryem děsně miluje tetu, Vašíka a Anežku a mluví o nich od rána do noci. V lese to je dobrý, děti se zabaví a my máme klid na povídání. A je to tam krásný!







S Máří je taky docela řeč už, sice mluví víc Turecky než Česky, ale mluví a vím, že až přijedeme do ČR, tak jí to přepne.

Dneska mě ale trochu nakrkla. Vysávala jsem, ona seděla na gauči a loupala slunečnicový semínka. Měla mističku, aby měla kam odhazovat slupky. To moc dobře ví, na co ta mistička je, protože její tatínek je loupe dnes a denně. Najednou se ale otočím a koukám, frajerka loupne a slupku hodí na zem. "Mari proč to nedáváš do té misky? Kdo to takhle hází na zem?" "Ella" "Ella je turkyně, ne?" mrmlám si spíš pro sebe. "Ne mami, není, Ella je Ella!" A to pak jo. Takže už kočička chytá ty jejich turecký móresy. Věřím tomu, že za pár let už nebude mít Turecko na mapě tvar obdélníku, ale slunečnicovýho semínka. 

No a taky naše Fenerbahce vyhrálo Euroligu v basketu. Láska je láska, oželela jsem kvůli tomu konec seriálu, a musím říct, že jsem si pěkně poplakala, to zas jo.

No a když jsme u toho sportu. Jeli jsme z výletu, koukám z okýnka a těsně vedle silnice byla postavená taková ta venkovní posilovna. Tak říkám: "No to bych tady šla určitě cvičit, takhle vedle silnice." A chytrolínek na to: "No tak my Turci cvičíme pořád a všude, nám je to jedno, vy nesportujete vůbec." A to teda, pánové, to jsem povytáhla obočí a začla se smát, zároveň jsem byla vytočená do běla." "Si děláš srandu, ne? Hokej, biatlon, tenis... každou chvilku někde někdo sportuje, lidi jezdí na kole a běhaj nebo prostě cokoliv dělaj, co dělaj vaši? Ženský si vezmou šalváry, utáhnou šátky, dvakrát se projdou po ulici tam a zpět, u toho drbou s kámoškama a pak všude vykládaj, jak každej den chodí, aby zhubly." "No tak aspoň nemluv Turecky, prosim tě."

A to je od nás z Istanbulu pro tentokrát všechno. Mějte se krásně a skládejte básně, choďte bosí a čuchejte ke kytkám a užívejte si život! 

B.






Byla jednou jedna paní. Vzala si pána a měli spolu tři děti. Ty rostly, pán pracoval, paní taky, ale do důchodu šla dřív než manžel. Asi jí to nijak nevadilo, pán vydělával slušné peníze, které nosil domů. Paní měla pěkný život, uměla zacházet s penězi, takže si žila spokojeně, několikrát ročně jezdila k moři, do lázní... Ty si třeba zaplatila na tři týdny, ale kámoškám řekla, že jede na týdny dva, po těch dvou týdnech jim poslala SMS, že se jí tam líbí, že si to prodlužuje. Aby jí jako záviděly. Vždycky se o sebe starala, byla zcestovalá, i ve svých sedmdesáti letech je to šmrncovní, pěkná baba. Dělá jí dobře, když jí druzí chválí, ráda se vychloubá...

Jen ten pán už nepracuje a nenosí domů peníze. Je v důchodu a jeho zdravotní stav se zhoršuje. Byla mu diagnostikovaná stařecká demence. Spoustu věcí zapomíná, neumí si uvařit jídlo, třeba tlačenku si ohřívá v mikrovlnce. Rád pracuje a když není žádná práce, sbírá lístky ze stromu a ty, který spadly na zem. Občas je s ním šílená komunikace, ale rozhodně není blbej. Někdo prostě stárne rychleji.

Paní to prostě nemůže zkousnout. Naprosto rozumím tomu, že si asi představovala trávit důchod jinak, třeba společně cestovat. Místo toho jezdí sama, protože pán má rád svý pohodlí, jak tomu už u důchodců prostě bývá.

Člověk by teď nejradši politoval paní i pána, že? 

Paní tenhle stav velmi těžce nese a je zcela jasný, že i pro ni to musí být pořádnej záběr na psychiku. Paní mi sama řekla, že když je pán doma, tak raději někam odchází. Až do tohoto momentu je zcela snadný ji pochopit.

Druhá věc je ta, jakým způsobem ventiluje to, jak je nešťastná. Nedokáže pochopit, že je pán nemocný a dává mu to za vinu. Už několik let na něj křičí, ať táhne někam do ústavu nebo chcípne. 

Dvě ze tří dětí drží při paní.

Třetí, dcera, drží od začátku při pánovi, za což jí skládám svůj nejhlubší obdiv a úctu.

V nejtěžších chvílích drží při tatínkovi. A to si teda ale pořádně naběhla! Rázem se stala černou ovcí rodiny.

Když už to s pánem bylo natolik vážný, že mu byl odebraný řidičský průkaz, dcera od něj odkoupila auto. Paní na to nejdřív nic neříkala, ale když jí bylo namluveno, že auto má větší hodnotu, paní si uvědomila, že mohla mít v kasičce víc peněz a s dcerou se přestala bavit. Směšný, že? Paní se ohání tím, že auto přece chvíli mohlo stát v garáži. Nerozumím tomu, abych pravdu řekla.

Jsem matka jen chvíli, ale svou dceru miluju natolik, že kdybych mohla, koupím ji těch aut třeba deset. Nehledě na to, že když dělit se, tak rovným dílem. Jeden syn dostal byt, druhému pán pomáhal stavět dům. A dcera? Hádejte.

Dcera se snažila s matkou sblížit, k sedmdesátinám jí koupila lístky na koncert, kde zpíval i Goťák. Věděla, že tím udělá radost. Udělala, ale na situaci to nic nezměnilo. Jejich vztah se nezlepšil. Proto se dcera rozhodla přestat spravovat pronájem jejich chalupy. Nejen, že jí to zabralo spoustu času a platila ze svého daně i reklamu, ale chtěla primárně pomoci svým rodičům. Nedočkala se ani slova díků. 

Zmiňme nyní i to, že touha paní po penězích je natolik veliká, že se o příjmy z pronájmu s pánem samozřejmě nedělí, ba dokonce po něm chce, aby platil elektriku i přesto, že ji platí návštěvníci vždy po ukončení svého pobytu.

Příběh pokračuje. 

Paní někde vyčetla, že pokud by byla v pozici opatrovníka, měla by nárok na příspěvek na péči. To se ale spletla, protože na peníze má nárok ten, o kterého se opatrovník stará. Paní to ale nevěděla, tak se s nejstarším synem domluvila na fíglu - pánovi dali podepsat papír, o kterém řekli, že je to žádost o to, aby paní mohla jít do ústavu. Pán podepsal. Podpis získaný lstí, neplatný. Peníze měly být odesílány na účet nejstaršího syna bez toho, aniž by o tom pán věděl. Příspěvky byly opravdu schváleny, ale naštěstí chodí složenky na adresu pána. Paní mu nezapomněla připomenout, že ty peníze má jen díky ní. Poplácejme ji po rameni!

Paralelně s tím paní požádala o pánovo omezení svéprávnosti a o to, aby mohla být právě ona jeho opatrovníkem. Opravdu může být opatrovníkem někdo, kdo už několikrát odmítl pánovi vařit, kdo mu nepere, takže pán vozí oblečení své dceři, někdo, kdo si přeje, aby pán konečně "chcípl"? S tím vším byl soud obeznámen. Také paní u soudu tvrdila, že chce být opatrovníkem na popud dětí. Všech. Hm, zase lež. 

Když byl pánovi položený dotaz, zda má nějaké úspory, odpověděl, že ne. V tu chvíli paní zablikaly v očích dolary, protože pán úspory měl, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu na to prostě zapomněl a v tu chvíli si to nevybavil.

Svěřila se své kamarádce SM, že čmuchá šanci a že pánovi peníze ukradne. A opravdu tak udělala. Fikaně schovala klíč, aby to mohla hodit na pána, že kdo ví, kam si ho zase dal. Vzhledem k tomu, že pán si ho už několik let schovává na stejné místo a týden předtím s dcerou peníze počítal, protože si k ní schovával peníze na pohřeb, to na něj hodit nešlo. Paní se opět přiznala své kamarádce SM, že peníze ukradla. 100 000 Kč. Paní SM div nepořádala oslavu! Dcera udělala to nejlepší, co udělat mohla - napsala paní zprávu, že má víkend na to, aby peníze vrátila, že má hmatatelné důkazy o tom, že ty peníze opravdu vzala, v opačném případě vše ohlásí na policii. 

Nutno podotknout, že se paní chystala na krádež již pár dní předtím, ale když peníze v trezoru nenašla, zpanikařila a chtěla podávat trestní oznámení na dceru, protože pojala podezření, že je ukradla právě dcera. S kamarádkou SM dceru pomlouvaly, jaká je to mrcha vypočítavá, že peníze ukradla. O tom, že je mrcha vypočítavá i samotná paní, protože chtěla peníze ukrást ona, nepadlo ani slovo. Peníze dcera ale neukradla, paní se chystala krást zrovna ve chvíli, kdy pán odvezl peníze na odložení na pohřeb. Za hodinu je měl zpět v trezoru.

Paní ani během víkendu peníze nevrátila, takže dcera šla a prožila svůj nejhorší možný životní scénář - oznámila krádež s tím, že viníkem je vlastní matka, na základě důkazů. Když přijela policie k paní a pánovi domů a vše zkontrolovala, po jeho odchodu se sešla rodinná rada a peníze se záhadně našly. Půjčil si je prý nejmladší syn, který půjčku potvrdil tím, že sepsal smlouvu, kterou podepsala i sousedka. Dobrej tah, klobouk dolů, to bych nevymyslela. Paní Ch., ta blonďatá paní podvedla i vás. Jste skvělá ženská, moc vás zdravím, mimochodem. Tím byl problém smeten z povrchu země, policie ani dcera nemohly nic dělat. Doufám ale, že nejmladší syn dal alespoň své matce co proto, co že to udělala za blbost. Ty ty ty!

Paní je z celé situace značně rozhozená. Dceři dokonce od nejmladšího bratra přišla výhružka, že pokud si matka něco udělá, vlastnoručně ji zabije. Co víc, paní dokonce lže své vrbě, kamarádce SM, které se stydí přiznat, že ji dcera ohlásila na policii, takže to narafičila tak, že na policii byl ohlášen dceřin bratr.  

Uf, děcka, to je detektivka.

Paní lže totiž úplně všem. Třeba nejmladší syn ji vzal na vyklízení bytu, kde paní šlohla hodinky, pochlubila se nejstaršímu synovi a nezapomněla zmínit, že nejmladší syn to vědět nemusí. 

Pán a paní mají několik vnoučat. Dvě z nich jsou odepsané. Daly najevo svou nespokojenost s chováním babičky. Další jsou nestranní, případně stojí při babičce. Aby ne, když na ně přepisuje majetky, že jo?

Jedním z těch vnoučat, který se proti ní postavily, jsem i já. Dlouhou dobu jsem skákala od babičky k dědovi, snažila se být nestranná, abych neublížila ani jednomu z nich. Nechtěla jsem nikomu dělat zle. A pak, jednoho listopadovýho večera, to ve mně prdlo. U sklinky Pálavy jsem psala sáhodlouhej e-mail, kde jsem vysvětlila, že ji mám sice moc ráda, ale že už se prostě dál nebudu koukat na to, jak dědovi ubližuje. Doufala jsem, že jí na mně záleží, že se třeba ozve, ale nic. 

Jeden můj bratranec se mojí mamky zeptal, proč do té motanice s penězi tahá policii, vždyť jsme prý přeci rodina? Nejsme. Bohužel. Rodina má držet při sobě, scházet se při narozeninách nebo každou neděli na oběd, jezdit na výlety a mít se ráda. A naše "rodina" běhá po policii a po soudech a řeší hamižnost.

Donedávna jsem cítila strašnou bolest, budila jsem se uprostřed noci s nočníma můrama a den co den myslela na babičku. A pak to jednou přešlo. Paní je pro mě cizí člověk. Necítím k ní nenávist, necítím k ní lásku, kterou jiná vnoučata k prarodičům cítí. Je mi jí líto. 

Jediné, čemu nerozumím je to, jak můžou někteří moji bratranci, sestřenice, tety a strejdové držet při babičce? Vůbec tím nemyslím to, aby ji začali ignorovat, ale copak jí opravdu tohle všechno chování schvalují? Copak nevidí, že děda je nemocnej? Proč ho nevezmou na procházku, do cukrárny nebo prostě proč mu neukážou, že ho mají rádi? Protože s ním není kloudná řeč? My taky s dědou nejezdili ven s kočárem, ale s vozejkem, jak on popleteně říkal:) Proč jí neřeknou, že  ji mají moc rádi, ale to, co mu říká, je špatný? To jsou asi věci, který mi budou v hlavě vrtat pořád. Nicméně je to jejich rozhodnutí, který naprosto respektuju.

Dneska byl soud, kde se rozhodovalo o tom, kdo bude dědovým opatrovníkem. Byl to náročnej den plnej nervů, ale podle mě to dopadlo dobře, opatrovníkem se stala dcera, moje mamka. Ne proto, že by ho chtěla strčit do ústavu, ne proto, že by na sebe chtěla přepsat jeho část chalupy, jak by to zřejmě udělal jiný opatrovník. Mamka je opatrovníkem proto, protože má svýho tátu ráda a chce mu dopřát důstojný stáří. Chce mu ukázat, že je tu někdo, kdo ho má rád.

Paní je z toho paf. Zvažuje, že se o pána přestane úplně starat, jedním dechem ale přemýšlí, kdo jí bude přispívat na domácnost. Babi, nikdo, když se o dědu nebudeš starat:-) Můžeš si ty peníze zkusit ukrást třeba.

Já jsem asi pořád naivní malá holka, ale nepřestávám věřit tomu, že karma funguje a boží mlejny melou... Nepřeju nikomu nic špatnýho. Ani babičce. Sama se rozhodla, že trochu rozbouří ten svůj nudnej život a udělá z něj pořádnej hurikán. Rozpůlila rodinu na dvě části. Tohle jsi chtěla? 

Doufám, že jsi takhle spokojená.

Děkuju za 28 let, kdy jsi mi byla babičkou a přeju ti jen to nejlepší. Myslím to vážně.

                                          ------------------

Nevím, proč tohle píšu. 

Během téhle celé akce byla několikrát pošpiněná moje mamka. 

Dlouho trvalo, než jsme si k sobě našly cestu. Občas se ke mně nechovala hezky a já jí taky dala zabrat. Cítím ale potřebu se jí zastat. A nejen jí. Jestli máte dědu nebo babičku nebo kohokoliv, kdo potřebuje lásku, ukažte mu jí. To je to nejmenší, co pro ně můžete udělat. Mládí jim nevrátíte, ale co jim na starý kolena ukázat, že jsou milovaný a pořád je tady někdo, kdo je má rád?

O tom listopadovým večeru začala etapa života, kdy u mě mamka stoupla o 156487 procent, protože se postavila nepravdě, lžím a bojovala za pravdu a spravedlnost. Já vím, že by teď řekla, že jsem jí psychicky pomohla a popostrkovala, ale nemohla jsem být fyzicky přítomná po jejím boku a ona to i tak zvládla. Nevzdala se a bojovala za to, aby jejího tátu nemohl nikdo okrádat a zneužívat. A jestli se ti nedejbože někdy přihodí něco podobnýho, udělám to samý. Jsem ráda, že jsem tvoje dcera.

Díky mami.

EDIT: Po zveřejnění příspěvku jsem ho po pár hodinách smazala. Bylo mi babičky líto. Pak jsem si ale uvědomila, že vlastně vůbec není proč. Ona byla ta, která moji matku titulovala vulgárními osloveními a šířila o ní lži na všech stranách. Respektuju názory ostatních a tímhle vyjadřuju svůj názor já. Nikdo nikdy nebral ohled na to, jak se cítíme my, proč tedy brát ohledy na to, jak se cítí ona. Ještě dodávám, že mi babička v minulosti několikrát pomohla a až do událostí s dĕdou jsme měly moc hezký vztah. Proč jsem se teda rozhodla jít s tím takhle veřejně ven? 

Nebyla jsem nikým naočkovaná, svůj názor jsem měla od počátku, ale jak jsem psala... Nechtěla jsem nikomu ublížit. Každý pohár trpělivosti ale jednou přeteče. A proč by babička mohla kdekoliv veřejně šířit hnusný lži a bludy, ale já bych se měla nad někým slitovávat a mlčet? Proč? Nevidím jediný důvod. Každá mince má dvě strany.


Pravidelně čtu asi tři blogy. Na Mámu za vodou jsem narazila náhodou a hned se zařadila na top příčku. Skvělý humor, kterým Anička popisuje své multikulurní manželství, výchovu malého syna i boj s rakovinou, tím vším mě dostala a určitě si získá i vás.

Seznamte se s Mámou za vodou!