Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

Chtělo to změnu.

S Turkem sice žiju dál, ale určitej mezník v našem životě nastal a já chci i ten blog trochu obměnit. Dál budu psát o Milým, někdy o Istanbulu, ale třeba taky o tom, jak se nám žije v ČR.

Lidi se mění, časy se mění a odteď mě najdete na www.studenykafe.cz

Duchaplný název blogu vznikl čistě náhodně - ženský pijou studený kafe často, protože jsou busy, tak si to dobře zapamatujou:-) Haha. A to jsem celá já.

Najdete mě i na Instagramu a Facebooku.

Těším se na vás!

Babs
Tenhle příspěvek je určený především vám, milé dámy. Pojednává o tom, jak je důežité učit se cizí jazyky, neboť jde v mnohých případech o život. Nebo taky o vagínu.

Jednou jsem se opět rozhodla upravit žiletkou v intimních oblastech. Bylo to zkraje, když jsme se přestěhovali do Turecka. Oholila jsem se, ale bylo to jakési podrážděné, tak že to trochu zklidním.

Otevřela jsem Milého skříňku a našla prostředek, na kterém se psalo cosi jako "holení" nebo "holit" nebo co. Prostě jsem tomu rozuměla. Tomu jedinýmu. Řekla jsem si, že to je teda určitě zklidňující. Co jinýho by to asi mohlo bejt?

No tak nebudu šetřit, ať se to léčí, že jo. Napatlala jsem si toho pořádně, do každý dlaně litr, protřít... a připlácla na pipinu... 

... a v tu chvíli jsem myslela, že chcípnu. 

Zůstala jsem stát jak zkamenělá, nemohla jsem dejchat, srdce taky přestalo bít... Křičet jsem taky nemohla, oči se mi zvětšovaly a vypadalo to, že brzo vypadnou z důlků. Bylo to příšerný. 

Houby zklidňující vodička, byla to kolínská. 

Nikdy to slovo nezapomenu.  

Takže se prosím vás učte cizí jazyky, ať si nezabijete pipinu.

Hezký večer!

B.




Pár dní předtím, než jsme s malou odjely do ČR, konečně jsme navštívili Bursu. Původně jsem měla jet jen já s Meryem, ale Milý nakonec dostal volno, proto jsme jeli všichni.






Přátelé, já s Meryem jsme bezdomovci.

Milý nás vyhodil, zabavil nám pasy a my se za pomoci české ambasády horkotěžko dostaly do ČR.  

Ne, kecám. 

Už dýl jsme přemýšleli o tom, že se přestěhujeme do České republiky a 4. 7., zrovna když Guns and Roses zpívali v Praze, jsme s malou přistály ve Vídni, odkud jsme pokračovaly až k našim, kde pobudeme do začátku srpna, odkud se přemístíme do Brna, pokud najdeme byt. Kdybyste někdo o něčem věděl, budu ráda za echo. Děkuju. Milý doletí za náma, jestli si nenajde nějakou Zahru, že jo. Zrovna tudleva jsme se bavili o tom, že taková turecká nevěsta by mu určitě dělala kafe i o půlnoci a neodbyla by ho větou, ať si ho udělá sám. Hm, tak uvidíme. 

Do Turecka jsem přijela poprvé před čtyřmi roky. Nikdy jsem se tam úplně necítila jako doma a vždycky jsem věděla, že tam navždy nezůstanu. Co řeknu, to platí, jelito kopyto platito, jsme pryč.

Důvodů, proč jsme se rozhodli odjet, je vícero:

1) Nuda. Strašná nuda. Jeden park, žádný lesy, příroda, bazén, kulturní vyžití, nic. Každej den úplně stejnej.

2) Milýho práce. Milý pořád, ale fakt pořád pracoval, vídali jsme se strašně málo. Tureckej systém, kdy pracujete 574575 hodin denně a volno máte jednou týdně je prostě na nic.

3) Politická situace. Nevim, co jak bude a necítila jsem se tam bezpečně. Večer jsem nevycházela ven, kdyby se něco někde strhlo, při každým prdnutí balónku jsem si prdla strachy já.

4) Turecká kultura je naprosto odlišná a dodnes jsem jí asi úplně nepřišla na kloub.

Procházela jsem několika fázemi, od pláče přes stesk a vztek až po takový zvyknutí, kdy jsem ale uvnitř sebe cejtila strašný prázdno. A když si představím, že by to takhle mělo být až do konce života, umřela bych.

Tak jsme sbalily saky paky a odletěly. Moje a Mářiny věci se vešly do jednoho mega kufru a krosny, spoustu oblečení včetně zimního jsme rozdali, hračky předali cikánským dětem z minulýho postu, nábytek Milý rozprodává. A tak zase začneme od nuly. A strašně se na to těším!

Když se zamyslím nad tím, co mi bude chybět, tak jednoznačně vypálím jídlo. Adana kebab, iskender, bože!

S tchýni jsme si poplakaly, o tom žádná, ale věřím, že brzo přiletí na návštěvu a já se tam ještě letos určitě ukážu. Musím dovézt suvenýry!

Teď mě omluvte, jdu ven, na zahradu, bosá dejchat čerstvej vzduch. 

Jsem totiž DOMA.

Mějte se krásně!

B.






"Dnes mám sen, že jednoho dne bude údolí vyvýšeno a každý kopec a hora budou sníženy, hrbolatá místa budou vyhlazena a pokřivená místa narovnána." M. L. King


Už dávno jsem pochopila, že nevyléčím nemocné, nenakrmím hladovějící, nemůžu stát po boku osamocených a neadoptuju všechny sirotky.

Už dávno jsem ale pochopila, že i malá kapka pomoci v moři beznaděje je strašně důležitá. Nejen pro ty, pro který to děláte, ale taky pro vás samotný.

V mládí jsem nebyla nejvzornější, ale myslím, že šlo o odrazový můstek toho, abych dopadla tam, kde jsem doteď. Jsem na cílové rovince a jinou soutěž se svým já už nechci absolvovat. Cíl je jistota. Už dlouhou dobu jsem naprosto spokojená se svým vnitřním já a s myšlenkovou fází, ve které se nacházím.

Pořád někde narážím na články na různý detoxy těla, na to, jak se zbavit škodlivin a kdesi cosi. To je hrozně super věc a maximálně tomu fandím, ale škodliviny z hlavy vám nevymete ani ta nejlepší chlorella. Ráda bych dala jednoznačný recept na to, jak se udělat šťastným, ale myslím, že taková rada neexistuje. Chce to čas a dlouhou cestu.

Teď posledních pár týdnů mi ale v hlavě šrotuje jedna věc, která mě stála už spoustu času, slz a myšlenek. Cikáni.



Minule jsem zde psala o tom, že se na hřišti potkáváme s malýma dětma, který bydlí přes léto s rodiči v dodávce. Jejich maminka se stará o teplo dodávky (haha) a tatínek sbírá plast a papíry, které potom odváží do sběrny a ze získaných peněz žijí. Netuším, kolik peněz za to mají a netuším, kde bydlí v zimě. 

Děti se jmenují Enes, Dilara a Cenner. Ještě mají mrňavýho sourozence. Žijí v příšerných podmínkách, o hygieně a škole nemůže být ani řeč, ale ty děti, ty vypadají tak strašně šťastně. Nejsou zlí, naopak. 

"S vírou, že budeme schopni vytesat z hory beznaděje kámen naděje. S vírou, že budeme schopni přetvořit drnčící disharmonické akordy našeho národa v krásnou symfonii bratrství. S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit, společně trpět, společně jít spolu do vězení, stát společně za svobodou, vědouce, že jednoho dne budeme svobodní." M. L. King

Jak jsem už psala, nechávám Meryem hrát si na kupce písku, kde jsme se s těmi třemi taky seznámili. Už samotný písek není v očích většiny tureckých maminek úplně košér a ještě když se k tomu přidají cikáni, no potěš koště. Meryemina kamarádka se jmenuje Ella. Ellu hlídá babička, která ji sice nechává hrát si na písku, ale dost nevhodně se vyjadřuje směrem k cikánským dětem. A mně je to prostě trapný a akorát to ve mně navyšuje ten pocit toho, že se k těm dětem musím chovat hezky. 


Nedávno mi Elly babička povídá: "Nenechávej Meryem hrát si s dětma dětma, vždyť to jsou cikáni." 

Pokud máte někdo zaručený postup, jak dvou a půl letému dítěti vysvětlit, že si s Enesem a Dilarou už nesmí hrát, protože jsou cikáni, prosím řekněte mi ho. Určitě ho neaplikuju, ale opravdu by mě zajímalo vaše vysvětlení. 

Na dětství mi přijde strašně krásná jedna věc -  děti nedělají rozdíly. Dětem je úplně jedno, jestli jste špinavej nebo jako ze škatulky, jestli jste bílej, černej nebo fialovej. Děti vnímají všechny stejně bez rozdílu a je to jen v nás, v rodičích, jakým směrem je povedeme a jakým vzorem pro ně budeme. Dojímám se, když Meryem jde a na ulici obejme chlapečka, který pláče nebo pohladí miminko, který drží v náručí maminka žebračka. Umí tohle dospělí? Šli byste obejmout dospěláka, jen tak, bezprostředně, kdybyste viděli, že pláče? 



A dneska mi bylo tak strašně úzko, když děcka seděla na zemi, hrála si s plastelínou a předháněla se v tom, kdo udělá hezčí dort. Všichni tam poklidně seděli a v tom přišla Ellina babička, stoupla si nad ty děti a promluvila: "Ello neseď vedle něj, podívej se, jak je špinavý." Bylo mi strašně. A teď jak na to máš reagovat? To dítě je fakt špinavý, ale jako co? Nemůžeš kecat do výchovy jiným, takže musíš být ticho. Enes sklopil hlavu a dál si hrál s plastelínou, ale evidentně mu to v hlavě šrotovalo. Nevydržela jsem to, vzala si ho stranou a řekla mu, že ho mám ráda a že jsme kamarádi. Že jsem ráda, když si s nima můžeme hrát. Easy, ale efektivní.

Včera Meryem někdo ukradl na hřišti tříkolku. Hřiště je hřiště a podle mě je naprosto běžný, že jednou si půjčí něco od někoho Meryem a samozřejmě i ona půjčí třeba svoji tříkolku někomu jinýmu. Takže na ní jezdily děti, hlídala jsem Meryem a po očku sledovala tříkolku, ale asi ne dobře a najednou byla pryč. 

Dnes jsem seděla na lavičce a s jinou maminkou se o tříkolce bavila. Asi dva metry ode mě seděli sourozenci z jiné dodávky. Zeptala jsem se jich, jestli o tříkolce neví, prý ne, sice jsem na ně trochu zatlačila, ale neopomenula jsem zmínit, že nikoho rozhodně neviním, jen se ptám. Maminka vedle mě zcela zřetelně řekla, že je přece jasný, že to vzali oni, protože jsou cikáni. 


Esra, jedna ze sourozenců, které je asi deset, se maminky slušně optala, jestli někoho z nich viděla, jak tříkolku berou. "Neviděla, ale vždyť vy pořád něco kradete," řekla maminka. Vstoupila jsem do toho, že přece nemůžeme dělat rozdíly mezi lidma a někoho obviňovat jen proto, že jsou jiní, načež Esra jí bez jediného náznaku emocí řekla, že pokud nikoho přímo neviděla, ať se nevyjadřuje. Byla jsem na ni strašně pyšná. Nedala se.

Zase ve mně ale začalo klíčit semínko beznaděje a vzteku z toho, jak takhle někdo může mluvit před dětma, který ve finále za nic nemůžou.

A teď zase z opačné strany. Jednou jsem šla na procházku a zastavily jsme se s holčičkou, která se mě optala, jestli jsem cizinka. Když jsem přitakala, řekla mi, že my, cizinci, jsme nepřátelé Turecka, protože všechny zabíjíme. Jak může tohle někdo nakecat asi pětileté holce proboha? A hlavně jak takhle může přemýšlet dospělák?

Nedávno kdosi "bílý" najel do skupiny muslimů u mešity. Kde byla ta diskuse pod článkem podobná těm, kdy něco takovýho udělá muslim? Plná nenávisti proti všem Ahmetům a Ajšám? Proč se tenhle čin dá najednou pochopit a omluvit to prostou větou, že "i tlakový hrnec jednou povolí?" Ježíšmarjá!

Já vim, že si spousta lidí bude myslet, že jsem naivní magor. Tak já ještě přiliju olej do ohně a přiznám se, že mám taky předsudky - nedávno jsem se zarazila nad tím, když jsem Meryem říkala, ať na toho pejska radši nešahá, že nevypadá moc sympaticky. Jsem XENOFOB! Dělím psy na sympatický a nesympatický! 

Je naprosto přirozený, že to má spoustu lidí jinak a je to naprosto v pořádku. Nejdůležitější je, jestli jste v souladu sami se sebou. Jestli z vašeho konání máte pocit uspokojení a dělá vás to fakt šťastný, pak jsem ráda za vás. Jako fakt, upřímně. Protože až ve chvíli, kdy budete fakt šťastný vy, bude tu radost moci rozdávat i ostatním. A pak bude svět krásnej.

Já vím, že nespasím svět, vím, že předsudky nevygumuju a vím, že tady budou vždycky. 

Ale i já MÁM SEN.

Mějte se krásně!

Mír a lásku,

sluníčkářka Babs

PS: Doporučuju film Černobílý svět