Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

Co život dal a vzal

By 1:59:00



Tak už je to pět měsíců, co jsem se rozhodla zakotvit v zemi kebabu a čaje, v Turecku.

Jak jsem psala v některém ze svých prvních příspěvků, zezačátku to byla docela pecka, všechno nový, jiný než u nás, prostě divný. Teď, po pěti měsících, už to není ani nový, ani divný, respektive jsem si na všechny „divnosti“ zvykla.

Před mým přesunem do Turecka jsem bývala docela party girl a nehodlala jsem na tom nic měnit. Ač jsem si nikdy nemyslela, že mě věc jako manželství změní, k úlevě všech změnilo. Nechápu, co mi připadalo tak báječnýho na tom být každý týden někde v klubu a lejt do sebe víno po litrech, ráno vyspávat kocovinu a stále dokola si slibovat, že to bylo naposledy.

Ač jsem Milému tvrdila, že miluju svobodu a že mě nikdy nesmí omezovat, nebo okamžitě beru roha, s postupem času se všechno samo změnilo. Pozoruju na sobě, že jsem za těch pět měsíců, ač je to velmi krátká doba, pochopila spoustu věcí, hlavně to, že jsem byla pitomá a svým životním stylem trápila lidi kolem sebe, ty, kterým na mně záleželo a záleží. Myslela jsem si, že všichni kolem mě jsou pitomci a že prostě nechápou, že jsem mladá a musím si užívat. Teď lituju, že mi nenafackovali, možná bych se probrala už dávno. Na druhou stranu je fajn, že jsem si tím vším prošla, až jsem sama pochopila, že takhle je mi mnohem líp. Vůbec mi nechybí kamarádi, co kamarády vůbec nebyli, nechybí mi ani párty, který možná byly fajn jeden večer, ale jinak jsem z nich nic neměla, a světe div se, nechybí mi ani to Veltlínské zelené:-) Kdybych se tenkrát rozhodla pro tenhle život, kterýho jsem se ani za nic nechtěla vzdát, neb jsem si myslela, že snad budu o něco ochuzena, přišla bych o parádního chlapa.
Vždycky jsem věděla, že Milý je muž se srdcem na pravým místě, co by ani mouše neublížil, ale až to, čím jsme si prošli, ukázalo, že je přesně chlap do života a sen každý ženský. Nebo aspoň můj.
Vydržel všechny moje výtržnosti a i když byly chvíle, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli s ním chci sdílet společnou budoucnost, nikdy se ke mně neobrátil zády, a ač ho to zjevně bolelo, vždycky mi říkal, že mě má rád a že na mě počká. Měla bych mu líbat ruce za to, že vydržel a počkal.

Abych ho jen nevynášela do nebe, frajera, jsou i věci, který nenávidím.

POKAŽDÉ, když Milý sleduje televizi (většinou jde o nezáživný fotbal) a já na něj mluvím, nikdy mě nevnímá, tudíž na něj musím zařvat (Milý Ježíšku, prosím o zesilovač), popřípadě do něj něčím drknout. Jestliže ženy  pronesou během života dvakrát více slov než muži, neb jim musí vše neustále opakovat, u mě je to asi pětkrát více.

Myslím, že můj muž je stejně nějakým příbuzným mého dědečka, neb má každý večer potřebu něco křoupat, nejlépe když začíná nějaký pro mě zajímavý pořad, na který chci mít klid. I přes to všechno trávím podstatnou část nákupů u regálu se sladkostmi a slanými tyčinkami.

Když už jsme u toho křoupání, musím dát za pravdu své tchýni (och jak těžce se mi to píše), neboť hnědý stůl, ač by se nám do bytu nehodil, by byl praktičtější než bílý, ze kterého každé ráno umývám fleky od čaje a utírám drobky.

Jsme sportovní fanoušci, často spolu sledujeme přímé přenosy zápasů. Ale to, když do ticha na chybujícího hráče zařve „Ty zkur----ne“ a já nemám daleko k infarktu, mu na bodech nepřidává.

Nevím, jak je to v ostatních rodinách, nicméně moji rodiče jsou pro mě vzorovým příkladem manželství. Můj taťka, chudák, po osmé večerní nesmí pomalu ani dýchat, neb mamka má „ráda svůj klid“a ač večery u TV tráví každý v jiné místnosti, i tak, přes zeď a zavřené dveře je slyšet úplně všechno, že jo! A moje mamka zase musí trpět cholerické výpadky svého muže. I tak se podle mě mají pořád rádi, ba co víc – milenci se milujou! Taťka není ten typ chlapa, co by nějak extra vyjadřoval navenek své city, taťka je totiž přesně ten typ, co je nevyjadřuje vůbec, nicméně mamce občas něco ujede, nebo se spíš, mezi námi děvčaty, svěří, takže je mi víc než jasný, že vztah našich je pořád pevnej. Jak se mamka jednou svěřila, má v taťkovi nejlepšího přítele a zároveň je to její manžel, což je báječný! Už to, že spolu vyjeli přes celou Evropu stopem až na začátek asijského kontinentu (a ne jednou), chce pevnou dávku odvahy, nicméně po pětadvaceti letech manželství je báječný spolu dělat pořád nějaký bláznivý věci.

A tak doufám,že za 22,5 roku, to spolu budeme s Milým 25 let, tady budu psát, jak jsme s Milým projeli Evropu a jak mi pořád vadí jenom to, že mi večer křoupe do programu...




You Might Also Like

1 komentářů

  1. podareny blog, to chrumanie a infarktove stavy veelmi dobre poznam, aj modro/zlte bytove doplnky a odevy :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!