Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

Mámou v Turecku

By 13:40:00

Moji milí,

už dlouho se chystám vám napsat, jak je to teda vlastně s těma dětma v Turecku. Jediný, co je asi společný s těma českýma je, že se zřejmě stejně dělají. I když Turecko mě překvapuje každý den něčím novým, takže ruku do ohně za to nedám.

Do TR jsme přiletěly po šestinedělí, let jsme všechny zvládly parádně, mamka mi tu pomáhala se zabydlet, za což jí patří velký dík. Ten patří i taťkovi Pavkovi a ségře, byli jste mi velkou oporou, než jsme si na sebe s malou zvykly. Konec nostalgie.

Maruška sice zvládla let skvěle, ale potom potřebovala pár dní, než se srovnala, zvykla na nové doma, prostředí, na nový režim. A jsme u toho.

1) Režim není ve většině tureckých rodin aplikován. Běžně slyším sousedovic syna kolem půlnoci vydávat zvuky, které nemají se spaním nic společného. A teď přichází na řadu to, na co se určitě těšíte nejvíc. Další díl nekonečného seriálu Tchyně a já (i když jsem dnes Milému řekla, že seriál asi brzo skončí, jestli mě bude vytáčet).

Režim jsem zavedla hned od narození, koupel, najíst a spát, kolem osmé malá ulehá. Pokračovala jsem v něm samozřejmě i v Turecku, Milému jsem vysvětlila, že to tak prostě musí být, Milý pochopil a dál jsem se tím nezabývala. Teď to je asi tak, že pokud malou ukládám později, tak řve, jako kdyby ji na nože brali. Pochopil Milý, nepochopila tchyně.

Při první návštěvě kolem deváté hodiny večerní jsem taktně mlčela a o nějakou dobu později malou za podpory hlasitého pláče uspala. Projednou, že.

Při druhé večerní návštěvě jsem již poprosila, zda-li by bylo možné chodit na návštěvy dříve, vysvětlila jsem proč a byla jsem mile potěšena, že to vzali tchánovci tak dobře a pochopili.

Když mi jednou zazvonil zvonek po osmé večerní a vyklubala se z toho třetí návštěva, koukala jsem jako puk a na rovinu se zeptala, proč nepřijde tchyně dřív, že malá spí.

"Tak já teda jdu," řekla a otočila se na podpatku.
"Ježi nechoď, ale vždyť jsem vás prosila, jestli byste nechodili dřív."
"Ok."
"Pojď si sednout, ale malá spí, vždyť nepracuješ, klidně přijď odpoledne nebo ráno, buď tu celý den, ale víš, že chodí spát brzo, říkám to kvůli tobě, je to tvoje vnučka..."
"Tak já teda jdu..." A s pláčem odešla.

Jakože cože? Fakt? Hned jsem Milému vylíčila, co se stalo a poprosila ho, aby rodičům vysvětlil, že to nemyslím zle, ale že má jinak malá solidní ječák, když je přetažená. Pochopili.

2) Sezení - Každý ví, každý zná, neposazovat, dokud dítě nesedí samo. A to si tak jednou přijdu do obýváku u tchýně (jaké překvapení) a Meryem seděla obložená polštáři na gauči před TV. Tak jsem vysvětlila, co a jak a proč, že prostě sedět nesmí, i tu TV jsem zmínila, že má čas. Pochopili to asi tak, že nesmí sedět obložená polštáři, ale na klín ji stále posazují, tady to budu muset ještě vysvětlit tak stokrát. No a protože je to první vnučka, tak přece chudinka nebude ležet na rovným, že jo. Takže když leží, šup polštář pod hlavu. Takže zase vysvětluju. Když tchán znalecky prohlédl postýlku, řekl, že tam nemá polštář a že jsme měli koupit jinou, tu, co se dá houpat, tu, která je větší a hezčí. Znám turecký vkus  a nevím, co by mému oku ublížilo víc, jestli polštář nebo ta  hnusná, přezdobená postýlka.

3) Náušnice - Malé jsme nechali píchnout náušnice v sedmi týdnech u její pediatričky. Krásný, zlatý, s beruškou. Díky mami. Tchán první co, že koupíme jiný, že tyhle jsou moc velký. Tak jsem ho utnula, že se nic jinýho kupovat nebude. To by ještě šlo, ale on asi podplatil i okolí, jinak si neumím vysvětlit ty cizí lidi, kteří mi říkají, že je na náušnice malá. Ať si každý dělá, co chce, ale zastavit cizího člověka na ulici a kecat mu do toho, jestli jeho dítě může mít náušnice, je i na mě trošku moc. Dřív jsem vysvětlovala, teď hážu takový pohledy, že už nic neříkají.

4) Oblečení - Myslím, že pravidlem číslo jedna v Turecku je mít dítě zabalený co nejvíc. Přijely jsme sem v březnu a každý den jsme chodily ven, na čerstvý vzduch. Malá byla oblečená, zabalená, pravidelně jsem ji kontrolovala, zda jí není zima. Jen jsme vyšly před dům, už z balkonu hulákala sousedka, že malé kouká obličej, ať jí něčím přikryju, nebo ať se radši otočím a jdu domů, že je zima. Třeba deset stupňů. Pochodovaly jsme dál a opět mě zastavovali cizí lidé, že je na miminko zima, ať jí přikryju obličej. Ježíš to jí mám dát kuklu nebo co? Turecké maminky, když už teda vyšly, měly děti zabalené asi v 7364637 vrstvách a jako třešničku na dortu je komplet zabalily do deky, a když říkám komplet, tak myslím i ten obličej.

Naopak, když už bylo teplo, venku 28 stupňů, přišly jsme ke tchýni (chyběla vám, že jo?), která ihned naběhla s přímotopem, aby chudinka malá nezmrzla. Moje babička, která tu zrovna byla, koukala jak puk, a já s ní. A to ještě neví, že až bude sníh, tak budem s malou stavět sněhuláky! Ze sněhu, studenýho!

Když se zhruba v dubnu udělalo tepleji, na jeden den vysvitlo sluníčko, tak malí turci běhali v tričkách s krátkým rukávem, ale malá měla čepici. Zase špatně.

Minulý týden jsme byly na trhu, bylo fakt horko, i já jsem se pomalu roztíkala, takže malá měla kraťasy a tílko. Už jsem se bála, že mi nikdo nic neřekne, ale milí spoluobyvatelé nezklamali! Nějaký dobrodinec mi poradil, ať ji přikryju, že je přeci hrozná zima! Asi jsem udělala chybu, že jsem mu neřekla, že malá je otužilá, že už se koupala v bazénu. To by bylo u Turka míň:-)

Zaujala mě maminka s malým miminkem, která se ho marně snažila utišit. A dítě řvalo a řvalo a řvlo. V těch exotických vedrech mělo dítě nejen čepičku a mikinu, ale i chundelatou deku, a ačkoliv jsem matka jen pět měsíců, už teď mi bylo jasný, že mu bylo horko jako blázen. Už už jsem se nadechovala, že jí to řeknu, ale pak jsem si všimla, že i ona je v kabátu, tak jsem byla radši ticho, ještě by ze mě vzteky strhla ty letní šatičky, co jsem měla na sobě. Víte, nevypadám jako Turkyně, le nerada nerada dávám najevo, že jsem cizinka. Ale na tom trhu jsme teda s malou byly za exotky obě.

5) Přeprava dětí - Malá byla od malička nošená v Manduce, později v šátku (díky Zuzi, bez tebe bych nepřišla na to, jak je to skvělý). Děcka, to je sousto. Manduca ještě jakž takž, však i tady už maminky nosí děti v nosítkách, které mají do ergonomického hodně daleko, a to i já pláču za ta mrňata, kterým se na první pohled křiví páteř, nohy jim visí dolů a chlapečci musí mít kulky celý rozdrcený, jak si na nich sedí. Nicméně šátek, to je něco. Naprosto pravidelně slýchám věty jako "Vidělas to?" "Mami koukej, koukej, koukeeeej!" A další podobné věty upozorňující na cizinku, která chudák nemá na visítko, proto dítě trápí v kusu hadru. Ale abych je jen nehanila, tudleva mě zastavila nějaká paní, upřímně mě politovala, že se s tím musím tak vázat, že mi prodá svoje visítko. Jste napnutí, jak to dopadlo? Nekoupila jsem.

Když je malá v Manduce a usne s hlavou zabořenou na mém hrudníku, tak mě lidi zastavují a ptají se, jestli dýchá, načež jim odpovídám, že v to upřímně doufám.
Velmi často tu uvidíte i maminky a tatínky, kteří své děti nosí v taškách na děti. Děti neuvidíte, protože jsou komplet zabalené do deky.
Když dám tedy dítě do kočáru, tak je to zase špatně, protože jí často svítí slunko na nohy, několikrát mi bylo doporučeno malou celou schovat, aby na ní ani paprsek nemohl dopadnout.

Ta jízda s kočárkem je občas adrenalinový zážitek - už takhle je většina chodníků úzkých, ale Turci architekti doprostřed ještě vysadili stromy, takže často jezdím po silnici.

6) Kojení na veřejnosti - Nepatřím mezi ty, které by vytáhly prsa kdekoliv a kdykoliv, ale nenechám díte řvát jen proto, že je zrovna v mojí blízkosti muž. Dokonce se tu prodávají plachty, které si maminky uvážou kolem krku a hodí přes dítě. Zkraje jsem kojení řešila, styděla jsem se. Teď je mi to upřímně úplně jedno, největší trauma z toho má můj Milý, když mu třeba v MHD oznámím, že budu kojit, nervózně se rozhlédne a řekne: "Tady???" No, tady, na střechu kvůli tomu nepolezu. Hodím malou pod tričko a kojím, nevidím v tom žádný problém a nikdo mě zatím neokřikl, nenapomenul, nic. Pamatuju si, že jsem jednou jela autobusem, naproti mě kojila zahalená paní, která se špatně zapnula a celé prso jí bylo vidět, než jí taktně napomenula jiná spolucestující. Zapnula se, zasmála a bylo po problému, žádný pohoršování se. Nicméně se stále pořád, i v ČR, ptám, jestli okolí, například v kupé, nebude vadit, když malou nakojím.

Teď jsem začala používat látkové plíny, to bude teprve pecka!

Abych to zhrnula. Mám pocit, že Turci ty svoje děti tak strašně milujou, až to přehání. Přehnaná úzkost, aby se něco nestalo, aby se dítě neumazalo, nespadlo. Nechoď tam, nedělej to, spadneš. Takhle já teda malou vychovávat nechci.

Co se mi ale fakt líbí, je fakt, že:


  • Vždycky se najde někdo, kdo vám s kočárem pomůže do/ze schodů, což se teda o ČR říct nedá. Koukala jsem jako puk, když jsem táhla kočár ze schodů sama, nahoře jsem měla kufr, který jsem tedy snesla ve druhém kole, a kolem mě procházeli mladí silní muži. Hajzli to jsou.
  • Skoro v každé restauraci je místnost s křeslem a přebalovacím pultem, kde můžete v klidu přebalit, nakrmit.
  • Několikrát jsem stála frontu a lidi mě chtěli pouštět před sebe, protože mám přeci dítě.
  • To, že mě nepustili sednout v autobuse, se stalo jednou, měla jsem malou v Manduce a houpala se na madle. Potom přistoupila nějká paní, uviděla mě a udělala takový tóčo, že půlka autobuse skoro vystoupila, jen aby se paní Bára měla kam sednout:-)
Takže to je tak. Kolikrát je to fakt na zabití, ale pak to nějaký gentleman vyrovná.

A co vy, jak se lidé chovají k dětem u vás?







You Might Also Like

2 komentářů

  1. Ahoj, prima článek, miluju Turecko! Proto jsem tvou pravidelnou čtenářkou.
    Podívej se ke mně na blog, jestli chceš, píšu tam o nejkrásnějších tureckých plážích.

    https://borovanova.wordpress.com/2015/07/08/nejkrasnejsi-turecke-plaze/

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, dočetl jsem do konce jedním dechem.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!