Máme se co učit!

14:46:00

Nepatřím mezi ty, kteří by se do Turecka zamilovali. Není to proto, že by bylo špatný, že by lidi byli špatní. Turecko je prostě jiný. Mentalita a život v Turecku jsou natolik rozdílný, že si na to prostě ani po pár letech nemůžu zvyknout. Posledních pár dní je mi ale tuze ouzko, ze všech těch zpráv, všichni sdílí samý tragédie a já mám čím dál víc pocit, že se v tom lidi vyžívají. Několikrát mi i slza ukápla. Co se s tím světem děje? 

No nic, nechme to koňovi, já se rozhodla bojovat za znovuobnovení zanikající krásy tohohle světa a sepsala jsem ryze pozitivní příspěvek! 

Často si myslím, že už mám to Turecko tak v malíčku, že mě nic nepřekvapí, a pak valim bulvy z nějaké prkotiny, která mě ani nenapadne, že by se mohla stát. Někdy se ty prkotiny stanou na ulici a já se ani nesnažím zadržet smích, Milý mě povětšinou mírní, aby se neřeklo, ale většinou mu cukají koutky taky.



Pak když konečně přijedu domů, do Čech, tak si zas stĕžuju na ČR, a vzpomínám na Turecko.
Ať je můj vztah k Turecku jakýkoliv, pár věcí na něm prostě miluju:

1) To, jak jsou lidi vřelí. Když potkáte na ulici známého, zeptá se, jak se máte, co rodina, zajímá se. Běžně se mi stává, že mě začne olíbávat cizí člověk, zve na čaj, ptá se jak se mám... Pak se dozvím, že teda cizí vůbec není, že je to přeci známý známého mé známé. Já vím, já vím, často se ptá jen ze zdvořilosti, ale i ta zdvořilost je krásná. V Česku se kolikrát nikdo neptá ani ze zdvořilosti, protože ho to prostě nezajímá, tak co by se staral. Šmitec. Nebo starý známý sklopí hlavu, aby tě náhodou nemusel zdravit. 



2) Jak si lidi pomáhaj. V Česku se musím pomalu prosit o to, jestli by mi někdo pomohl s kufrem, kočárkem a já nevím čím. Nesnáším to, a tak se snažím být sama nápomocná. Když jsem šla ve Svitavách po městě, slepý pán cosi doloval ze schránky."Chcete pomoct?" ptám se ho. A on na mě fakt ošklivě, že ne. Tak jsem se, já blbá, ještě omluvila. Pak mu jedna obálka spadla, a když jsem mu ji teda aspoň podala, tak už trochu mírnĕji poděkoval. Bylo mi z toho půl dne smutno, jenže mám tak trochu pocit, že ten pán ani za nic nemohl. Lidi už asi nejsou tolik zvyklí si pomáhat, za pomoc čekají nějakou protislužbu, peníze... Není teda něco blbě v tý naší společnosti? Nemělo by to být samozřejmostí? Pochválit cizímu člověku šaty, klobouk, pomoct paní s nákupem, pustit staršího sednout? 

Jó Turecko, to je jiná. Ne vždy samozřejmě, ale tady je furt vidět ta úcta, ten respekt. Mladej kluk mě pustí sednout, protože jsem ženská, ke kočárku se vrhne dvacet lidí současně, aby mi s ním pomohli do autobusu. Jednou jedinkrát jsem měla opačnou zkušenost, jela jsem v autobuse, úplně plným, Meryem uvázaná v šátku. Mně to bylo celkem jedno, že jsem stála, jela jsem jen kousek, ale jedno to nebylo paní vedle mě, která udělala čóro móro a já během chvíle seděla.

3) Mám pocit, že lidem tady můžu víc věřit. Přiletěla za mnou kamarádka a abysme nemuseli tahat kufr s sebou po městě, kam jsme se chtěli jít projít, nechali jsme ho prostě v nějakým obchodě a pak si ho vyzvedli. Umím si to představit v Čechách: "20 Kč za každou započatou hodinu" nebo "Dejte si to do úschovny, paninko" :-)
Chybí ti drobný při nákupu? Neva, až budeš mít cestu kolem, doneseš. Tudleva jsem zadala třikrát špatně PIN, blokla se mi karta, nákup kolem dvou stovek, paní nad tím mávla rukou, ať si to odnesu, že peníze přinesu příště. A tak si člověk říká, jak je to pěkný, že by si ani nedovolil ty peníze tam prostě nedonýst. Já teda ČR miluju nadevšechno, ale opět mě napadá otázka - fungovalo by to tam taky takhle?

Jenže děcka, já na tu svoji slepou důvěru i doplatila! Šla jsem na trh, předtím jsem vybrala peníze na složenky, peněženku schovala do tašky... A domů jsem přišla bez peněz. Na trhu jsem si koupila půl litru vody. Vyšla mě na sedm tisíc.
Doma se mě Milý pořád dokola ptal, jak jsem to mohla mít v tašce na kočárku, a já mu ubrečenĕ říkala, že Turci přece nekradou. "Kradou, dokonce víc než Češi!" Aha, pán je znalec!
Od té doby nosím na trh prachy v podprdě. Ale pozor, nejsem jediná! Běžně vídám ženský s rukama ve výstřihu. A pak, že je Turecko puritánský:-)

4) Turci s váma budou sdílet jídlo, i kdyby sami měli málo. Ať už jdete po ulici kolem restaurace, kde zrovna jí někdo z vašich známých, nebo jste na návštěvě, VŽDYCKY budete pozvaní ke stolu, což je skvělý. A běda, jak odmítnete! Miluju tady to, že pokud se jí, tak všichni pohromadě, neexistuje, aby jedl každý ve svém pokoji. Kapitola sama o sobě je čaj. Turecký přísloví říká, že "Konverzace bez čaje je jako noční obloha bez měsíce.“ Takže kamkoliv kdykoliv přijdete, nabídnou vám čaj, čímž projeví svou pohostinnost. A pak povídáte, povídáte, až zjistíte, že čaj došel, ale to vůbec neva, protože hospodyňka hned hlásí, že už dala vařit nový... Milého kamarádi mu pravidelně volají a hned hlásí "Dej vařit čaj, jdu k vám na návštěvu!" A já tohle celý sdílení mám strašně ráda. (Ne teda v jedenáct v noci.)



5) A poslední věc, kterou dnes zmíním, je, že na Turcích miluju zcela prostou věc. To, že Turci jsou lidi. Tak jako já, ty i ten za tebou. I když mě kolikrát vytočí do běla, pořád mají dvě nohy, ruce, a i když třeba někdy myslí jinak, baví se jinak, dělají věci jinak, tak to nejsou teroristi, jak si o nich většina Evropanů myslí, aniž by se kdy s nějakým Turkem potkali. Už dávno jsem rezignovala na sáhodlouhé vysvětlování, že opravdu setrvávám ve zcela běžném manželství, které není narušováno vlivem islámu ani agresivními sklony mého manžela, který mě vážně nenutí se zahalovat. Už nevysvětluju, že i můj manžel, který je T-U-R-E-K, trpí při pohledu na večerní zprávy, kde hlásí, co se kde stalo za tragédii, že není na straně teroristů. Už nevysvětluju, že mého manžela to bolí, když čte, jak v Evropě nenávidí muslimy jen proto, že se narodili v zemi, kde je momentálně vláda jaká je a nejvíc to odnáší ti nevinní, tedy běžní turečtí občané, které někteří chytří lidé, narození v mocné Evropě, považují za spodinu společnosti, která by ani neměla existovat, jak jsem se také dočetla.  On je taky muslim, a i přesto je to člověk, kterej má srdce na pravým místě, člověk, kterej by neublížil ani mouše a pro rodinu by umřel. 

Můj černý humor mi říká, že by se kvůli nám i odpálil uprostřed náměstí <3

Ale co, kdo poznal, ví, kdo nepoznal a rád by, rádi tě uvítáme u společnýho stolu a pak si dáme čaj. A když dojde, udělám novej! Máme dost pro všechny!

You Might Also Like

7 komentářů

  1. Krásny článok a skvele napísaný! Zdielam na 100 percent!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky díky, talianko! Buona giornata!:-)

      Vymazat
  2. Veľmi príjemné čítanie.
    Doporučujem tiež blog mojho kamaráta, ak budete maŤ chuť, pozrite
    http://ovsemitomostatnim.blogspot.cz/
    https://www.facebook.com/ovsemitomostatnim/?fref=ts

    OdpovědětVymazat
  3. Milé :). Jsem rád, že někdo napíše o islámské zemi taky něco pozitivního. Ten vřelý přístup k setkávání a čaji mi tu dost chybí, ale možná než kulturou je to prostě konkrétními lidmi, se kterými se setkáváme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak přijeď k nám, dáme si čaj s Lemonem!

      Vymazat
  4. Ahoj Babs,
    tvůj blog mě prostě dostal. Taky se mi stalo že i když jsem to neplánovala tak jsem se zamilovala do jednoho prostě báječného Turka a plánuji s ním život v Turecku. Turecko mě uchvátilo již při první návštěvě a lidi zde jsou prostě úžasní. Tak jak to píšeš. Jsou milí vstřícní usměvaví i když jsou kolikrát velmi chudí podělí se o jídlo a hlavně o čaj. moc dík za tvé zážitky. když je čtu tak se na chvíli zase přenesu o těch 1500 km na jih a cítím vůni šašliku a cícítm horký čerstvý čaj. Moc díky Míša z Ostravy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Míšo! To ti moc přeju a doufám, že ti to vyjde a budeš spokojená a budeš do sebe lít litry čaje!:))

      Vymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!