Je to v hlavě!

13:39:00

Tak jsme zpátky z Česka, tam vám bylo krásně! A to myslím úplně se vším všudy. V minulém příspěvku jsem psala o tom, že se ne vždycky v ČR setkávám s milými lidmi. Jenomže oni to asi slyšeli a já mám chuť ten minulý příspěvek smazat, protože teď to byla jedna báseň. Jaký si to uděláš, takový to máš, takže jsem chválila oblečení, přála krásnej den známým i neznámým, tím se usmáli, usmála jsem se já a ve vzduchu byla cítit láska.

Ani tentokrát se to ale neobešlo bez uprchlíků. Seděla jsem v cukrárně, dlabala pařížský řez a zapíjela ho kafem, když ke mně přišla paní, kterou znám od vidění, a hned na mě vybalila, že slyšela, že v Turecku je spousta uprchlíků, jestli se jich nebojím. Polkla jsem šlehačku a popravdě odpověděla, že jsem s nimi ve styku na dětském hřišti dnes a denně, a že nám ještě nikdo nic neudělal a pravděpodobně nikdy neudělá.

Nedávno mi jeden strejda řekl, že jsem sluníčkář, a mně to nasadilo brouka do hlavy. Určitě nechci svůj blog používat k diskusím o uprchlících, muslimech a podobně. Asi je to pravda, asi sluníčkář trošku jsem, asi trošku hodně, ale mám ráda, když je nám dobře a všude vládne dobro, láska a mír. Možná jsem naivní, jak by někteří řekli, ale víte co, mě to prostě nebaví. Mě nebaví číst pořád nějaký špatný zprávy, slyšet, jak je ten a ten špatnej, kdo koho zabil a podobně. Úplně mě to vycucává, nedělá mi to dobře a prostě mě to, s prominutím, sere. Jsem ten typ člověka, který brečí i u reklamy na šampón a těžce to zlo na světě nesu. A tak jsem si udělala svůj svět krásnej.

Jedna dobrá kamarádka Hanka mi jednou během kávové seance řekla, že už je z některých věcí fakt unavená, tak je prostě ze svýho života vytěsnila. Po nedávných teroristických útocích v Bruselu jsem měla asi dva dny takový temný období, období prázdna. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co se ve světě děje, jak je to hrozný a kdesi cosi. Pak přestalo fungovat i moje tělo. Já, která jsem neustále nabitá energií, jsem neměla sílu na nic, jen jsem ležela na gauči, cítila jsem se slabě a bylo mi hrozně jak na duši, tak na těle. Věděla jsem, že když přestává fungovat tělo, musím dát do kupy psychiku. A vzpomněla jsem si na Hanku. Šla jsem spát s rozhodnutím, že se nenechám dostat nějakými negativismy, a že se zaměřím na to krásný. Děcka funguje to, ráno jsem se probudila plná síly a energie. Nečtu špatný zprávy, neotvírám odkazy s předmětem, který mě na první pohled nezajímá a nepouštím se do diskuzí, kde je to prostě marný. A tak si říkám, jak se asi žije těm, kteří neustále šíří špatný zprávy, tragédie, vyžívají se v tom, že neustále někoho pomlouvají, útočí a soudí někoho, koho neznají ani co by se za nehet vešel? Fakt je jim takhle dobře?

Věříte na vizualizaci? Já jo!

Teď, když jsem měla letět do Čech, přiznávám, že jsem se bála. Ne letu, ale pobytu na letišti. V Istanbulu kontrolují hned po příchodu do areálu, ale Vídeň je volně průchozí, navíc jsem měla čekat dobu na autobus. Brečela jsem milému na rameni, jak se bojím a před očima měla katastrofické scénáře. A pak jsem si zase vzpomněla na Hanku, na vizualizaci a vybodla jsem se na to. Místo představ teroristických útoků jsem se začala těšit domů a plánovat, jak si to všechno užiju.

Třeba se někteří ušklíbnete, třeba si pomyslíte, že jsem úplnej idiot, ale znovu bych ráda zopakovala, že je to všechno v nás, v našich hlavách. Tím, že budete neustále sdílet pitominky plný zla a násilí, budete tyhle věci jenom přitahovat, ale hlavně, hlavně si je uložíte ve své hlavě a to bude mít dopad na to, jak se chováte, vyjadřujete a jakej je váš svět. Tak si ho udělejte krásnej, jo?

Příště se s vámi podělím o fotky z krásných Čech, jo a kdybyste je chtěli vidět už teď, sledujte mě na instagramu!


You Might Also Like

1 komentářů

  1. To je tak příjemné číst něco, co je mi vlastně tak blízké. Opravdu, mám pocit, že smýšlíme docela podobně. A cítíme tak nějak podobně. Včetně toho brečení u reklamy na šampon.

    Každopádně ty negativistické řeči jsou přece jen k něčemu dobré. Vždycky, když ve zprávách slyším, jak se který politik opírá o uprchlíky (navíc znám osobně jednu syrskou rodinu - a upřímně jsem vždycky, když mi Imad vypravuje, co se děje "u nich doma" v Sýrii a jak tam má maminku, bratra, neteře a synovce, jak jim bombardují město a tak, tak je mi špatně ještě tři dny), tak mám pak takový vnitřní pocit, že musím věci "vyrovnat". Takže vždycky, když něco takového slyším, tak hned pak pošlu třeba nějaké peníze na různé organizace, které uprchlíkům pomáhají. I kdyby to nedošlo, kam má, tak mi je pak aspoň o trošku lépe. A o něco méně se za český národ stydím (jakože za Česko jako celek se fakt nestydím, nicméně občas je mi z výroků některých politiků vážně blivno).

    Nemyslím si, že jsi idiot. Idioti jsou ti, kteří rozdávají rozumy o zemi, ve které nikdy nebyli, a o lidech, které viděli tak možná na snímku v televizi nebo na obrázku v novinách. A s tím, že je to všechno (všechno, co se kolem nás děje a jak se to děje) v našich hlavách, naprosto souhlasím. A krásnej svět si teda udělám!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!