• Nemají teplou vodu
• Nemají plyn
• Nemají pračku
• Nejstarší Asliin brácha nedostal zaplacený za poslední dva měsíce

"Ve tři, jo? Fakt přijdeš? Nezapomeneš?" tisíckrát se ujišťovala, Asli, moje nová kámoška, původem ze Sýrie.

Potkávaly jsme se v parku, kam chodila trávit den se sourozenci. Malej brácha, starší ségra.

Jednou jsme zjistily, že si vlastně i přes její i mojí lámanou turečtinu rozumíme. Přeskočila jiskra.

Obě jsme přišly s hodinovým zpožděním. Viděla jsem ji už z dálky, mžourala proti slunku a neskromně přiznávám, že se jí rozzářily oči, když mě uviděla. Zamávala a rozeběhla se ke mně. Scéna jak z filmu, že?

Zrovna jsem u sebe měla křídy, takže jsme pomalovaly chodník - všechno jsme tam měly, všechno krásně barevný, parádně to evokovalo tu náladu, v jaký jsme byly. Přidaly se k nám další děti, vzájemně se překřikovaly, ukazovaly, co namalovaly, maminky obdivovaly, a všichni byli děsně šťastný. Nikdo se neptal na to, odkud jsme, ani já ani Asli, ani ta dvě roztomilá cikáňata, která se k nám přidala. Prostě jsme byli, tady a teď, všichni spolu, tak, jak to má bejt.



Pak jsme seděly na zemi a jen si povídaly. Ptala jsem se jí na život v Sýrii, na život v Turecku, na to, co má a nemá ráda.

Zpívaly jsme písničky a říkaly si, co znamenají jednotlivá slova v češtině a arabštině, krmily jsme kozy, který se pasou u parku a smály se tomu, jak Meryem honila slepice a kohouty.

Nevím, jestli čekáte srdceryvný příběh o malé holčičce, kterou ze země vyhnala válka. Mohla bych ho napsat, řekla mi toho dost, ale beru Asli jako někoho, kdo mi změnil život. Známe se krátce, ale Asli, to je moje osudová holka.



Znáte takový to, když se vám něco stane, nebo si něco myslíte, a chcete to někomu přetlumočit, ale akorát se do toho motáte a nakonec to zabalíte tím, že prostě nevíte, jak vysvětlit to, co máte v hlavě? Tak to je přesně ono, co se mi teď děje. Mám toho v hlavě tolik, co bych chtěla říct, i slivovicu jsem si dala, Prokletým básníkům to taky psalo líp, když byli pod vlivem. Někomu to třeba přijde jako bláboly, já vím. Tenhle příspěvek se mi píše hrozně těžko, původně měl být o tom, jak jsme měly krásnej den, ale na mysl se mi pořád dere to, co říkala o životě TAM. Nezměním to, ale je mi hrozně hezky, když vím, že někomu dělám hezčí den vlastně jenom tím, že s někým trávím čas. A ta malá zubatá holka vůbec nemá tušení o tom, co pro mě znamená, kolik mi toho dala.

V pět odpoledne jsem se jí ptala, jestli něco jedla. "Ráno jsem měla čaj." Bodlo mě u srdce. Pozvala jsem ji do Burger Kingu. Z hlavy nesundala papírovou korunu, co dávají jako dárek. Smála se, když jsem jí říkala, že obědvám s královnou. Poprvé v životě jedla kečup a majonézu.

Dnes ráno jsem šla na nákup, kolem domu, kde bydlí. Z domu vyšla její ségra. Pozvala mě dovnitř. Nechtěla jsem, ale to už vylezla i jejich maminka a táhla mě k nim, prý musím zkusit pravou arabskou kávu. Tak jsem šla. Seděly jsme v tom prostým obýváku a bavily se, jako bysme se znaly celý život. Ukazovala jsem jim fotky mých rodičů, města, kde bydlím, jak žiju,... Pak jsem se zeptala, odkud jsou oni. Zadali jsme do googlu Sham a já se tak strašně zastyděla, tak strašně jsem si přála vrátit těch deset minut zpět a neukazovat fotky, ze kterých sálá pohoda a láska. A taky jsem chtěla sedět v Kuklích pod pergolou, tak, jak to mám ráda. Kávy jsem měla dvě. A nikdy na ně nezapomenu.

Neměla jsem to vždycky tak, byla jsem průserář, co si ničeho neuměl vážit a zasloužil by pár facek. Věřím, že všechno se ale děje pro něco, a tak jsem si musela asi projít tou temnější stránkou mýho bytí, abych mohla dojít do fáze, kde jsem teď. Ale ne, nejsem svatá. Pořád mám spoustu blbejch vlastností, ale věřím v to, že nám ten nahoře posílá do života Učitele, kteří nám dávají lekci. A taky nevěřím na to, že si něčeho začneme vážit, aniž bychom se tváří v tvář setkali s něčím, co nám ukáže, že může být hůř.

Žijeme v jakési jistotě, že nám se nic strašnýho stát nemůže. Takhle asi žili i ti Syřani. Asli je osm. Číst a psát umí jen arabsky, pochází ze šesti sourozenců. Osmiletý dítě by mělo chodit do školy, místo toho tráví dny nejistotou, co s nima bude. "Chtěla by ses někdy vrátit do Sýrie, zase chodit do školy a hrát si s kamarádkama?" ptala jsem se jí na celkem hloupou otázku. "Chtěla, ale já už žádnou školu nemám, rozbombardovali ji. Sýrie už taky není. Suriye bitti." A zaplácala o sebe dlaněma. Už jsme se k tomu tématu nevracely, ale já věděla, že musím, a hlavně CHCI, aby byla Asli šťastná.Tak jsem jí řekla, že je moje dobrá kamarádka. A to teda děcka fakt je!

Jednou mi jedna moje kamarádka řekla, že největší "charitou" je pro ni její  rodina. Jinde jsem zase četla, že co by někdo pomáhal druhým, když sám nemá. Dává to smysl, nejdřív se postaráte o sebe a o rodinu, pak začnete řešit druhé. Když se tomu ale podíváte trochu pod kůži, zjistíte, že je to úplná blbost. Pomáhat někomu přece neznamená posílat neziskovkám peníze na účet, během sledování TV programu posílat DMS nebo na městě do kasičky hodit dvacku, abyste pomohli koupit přístroj pro léčbu rakoviny na dětském oddělení.

Sama nejsem bohatá, dlužím našim peníze a určitě nemám peněz na rozdávání. Jednou jsem četla, že se v Koránu píše, že Alláh vám dá vždycky tolik, abyste měli dost pro sebe i pro druhé. Věřím v Boha, ale nevěřím v náboženství, ale tohle se mi teda líbí, je to už kolik let zpátky a vždycky si na to vzpomenu. A třeba úsměv, milý slovo, nebo chvilka strávená s někým, kdo je jinak sám, ježíšmarjá, dyť to nic nestojí!

                                                                                ♥

Jak svátek vznikl?

... teda vůbec není lehký bejt. Určitě ne v případě, kdy jste potetovaná cizinka s modrýma očima a váš způsob (ne)výchovy je oproti tureckým zvykům dost benevolentní. Abych to vysvětlila. Turci jsou národ, který děti prostě miluje, myslím, že je to fakt hezký, co si budem povídat, každá máma je děsně pyšná, když se někdo rozplývá zrovna nad jejím dítětem. I přesto ale nesouhlasím s tím, jak většina tureckých rodin děti vychovává.

Ještě radši, hnedka zkraje - jde o můj subjektivní názor, ať si každý dělá, co chce a děti si vychovává podle toho, co si myslí, že je nejlepší.

Rodila jsem v Česku, důvodů bylo hned několik:

• Jazyk - říkala jsem si, že kdyby byly komplikace, chci všemu jasně rozumět. Nakonec jsem měla vyvolávaný porod a jsem ráda, že jsem fakt byla v Čechách, přece jenom ten Slovák mi rozuměl líp, ta Ruska na konci taky nebyla špatná, všichni mi rozuměli víc, než by tomu bylo v Turecku. 

• Rodina - to je jasný, chtěla jsem být prostě doma, kde znám prostředí, kde vím, co a jak, kde mám svoje nejbližší. Milý netrval na tom, že bude u porodu a já to taky rozhodně nechtěla. Donedávna jsem tvrdila, že mužský k porodu nepatří, ale to se samozřejmě změnilo právě při porodu a já budu ráda, když u druhýho bude asistovat. Nebo aspoň bude v místnosti, to stačí.

• Turecké zvyky - Nedávno rodila Milýho sestřenice. Ráno porodila a během dne se k ní sešly návštěvy z blízké i vzdálené rodiny. Šla jsem teda taky, zdržela jsem se asi pět minut, protože mi to prostě přišlo divný. Sestřenice rozhodně nevypadala, že by měla na návštěvu náladu, ale držela se, byla milá, všechna čest. Děcka, já teda byla po porodu fit, ale když si představím, že bych tam měla mít třeba tchyni nebo její stejně praštěný kámošky, tak by mě jeblo. Většinou hned druhý den se jde z porodnice domů a opět začíná kolotoč návštěv, které nosí dary - zlato, peníze a potřeby pro miminko, nechybí ručně pletené vestičky a ponožtičky (ráda věnuji, poštu zaplatím, hlavně ať je to pryč. Né, kecám, už jsem to vyhodila). Myslím si, že by se mělo dodržet aspoň to šestinedělí, nechat mámu s dítětem, ať si na sebe zvyknou, nemluvím o opatlávání dítěte, který ještě nemá téměř žádnou imunitu.