Jakýkoliv obsah je zakázáno šířit bez mého předchozího souhlasu. Používá technologii služby Blogger.
Zobrazit menu Skrýt menu
  • Domů
  • V kuchyni
    • Turecké
    • Ostatní
  • O mně
  • Turecko
    • Kam na výlet
    • Může se hodit
    • Příběhy
  • Rozhovory
  • Jsem máma
  • Ze života
  • Baví mě
    • Čtení
    • Soutěže
    • Ostatní

Život s Turkem a jiné radosti

Ahoj ahoj!

Pamatujete si na Asli, mojí novou kámošku, že? Psala jsem o ní tady a příspěvek se stal nejčtenějším článkem blogu za celou dobu!

Tak dneska jsem byla u Asli na návštěvě znovu a jen tak mimochodem jsem zjistila, že:


  • Nemají teplou vodu
  • Nemají plyn
  • Nemají pračku
  • Nejstarší Asliin brácha nedostal zaplacený za poslední dva měsíce
Neumím si moc představit, z čeho budou žít, tak jsem napsala několika neziskovkám v Istanbulu, jestli by mi nemohli dát tip, co s ním, kde by mohl najít práci.

Ale proč píšu sem. Nikdo se mě o nic neprosil, nikdo se mě na nic neptal, jenže mně to pořád šrotuje v hlavě a říkám si, jak jim pomoci. Řídím se heslem, že než dát někomu rybu, naučím ho rybařit, takže myslím, když pomůžu sehnat práci, bude to super! Nejstarší ségře už jsem dala kontakt na jazykový kurz zdarma, všecko půjde!

Ale stejně - děcka, co kdybysme jim tu pračku koupili spolu? Pamatujete, jak jsem vás vyzývala, abyste udělali jeden dobrej skutek denně? No, tak teď máte příležitost! Napadlo mě to hned, ale zavrhla jsem to, pak se ozvala kamarádka Lucka, jestli neuděláme sbírku, takže to beru jako jasný znamení!

Na matiku jsem nikdy nebyla dobrá, ale počítám, že pračka z bazaru by mohla stát tak 2500-3000 korun, a i to je moc. No a kdybychom se na to složili... Tak by to bylo děsně super!

Tímhle bych vás všechny chtěla moc poprosit, zcela upřímně, možná je to troufalost, možná si pomyslíte, že jsem úplně na hlavu, ale kdybyste se chtěli zapojit do speciální sbírky a přispět na koupi pračky pro Aslinu rodinu, bylo by to úžasný! Je jedno kolik, pade, stovku, to je fuk, když nás bude víc, pračku koupíme!:-)

Kdybyste měli zájem, kontaktujte mě na e-mailu barborasvobodova@windowslive.com nebo na Facebooku. Slibuju, že si z toho nekoupím ani žvejku, kdyby se vybralo víc, než co by stála pračka, nakoupíme další potřebný věci! Všechno zdokumentuju, abyste viděli, jako radost pračka udělala:-)

Děkuji předem a mějte se krásně!

Bára
Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů
"Ve tři, jo? Fakt přijdeš? Nezapomeneš?" tisíckrát se ujišťovala, Asli, moje nová kámoška, původem ze Sýrie.

Potkávaly jsme se v parku, kam chodila trávit den se sourozenci. Malej brácha, starší ségra.

Jednou jsme zjistily, že si vlastně i přes její i mojí lámanou turečtinu rozumíme. Přeskočila jiskra.

Obě jsme přišly s hodinovým zpožděním. Viděla jsem ji už z dálky, mžourala proti slunku a neskromně přiznávám, že se jí rozzářily oči, když mě uviděla. Zamávala a rozeběhla se ke mně. Scéna jak z filmu, že?

Zrovna jsem u sebe měla křídy, takže jsme pomalovaly chodník - všechno jsme tam měly, všechno krásně barevný, parádně to evokovalo tu náladu, v jaký jsme byly. Přidaly se k nám další děti, vzájemně se překřikovaly, ukazovaly, co namalovaly, maminky obdivovaly, a všichni byli děsně šťastný. Nikdo se neptal na to, odkud jsme, ani já ani Asli, ani ta dvě roztomilá cikáňata, která se k nám přidala. Prostě jsme byli, tady a teď, všichni spolu, tak, jak to má bejt.



Pak jsme seděly na zemi a jen si povídaly. Ptala jsem se jí na život v Sýrii, na život v Turecku, na to, co má a nemá ráda.

Zpívaly jsme písničky a říkaly si, co znamenají jednotlivá slova v češtině a arabštině, krmily jsme kozy, který se pasou u parku a smály se tomu, jak Meryem honila slepice a kohouty.

Nevím, jestli čekáte srdceryvný příběh o malé holčičce, kterou ze země vyhnala válka. Mohla bych ho napsat, řekla mi toho dost, ale beru Asli jako někoho, kdo mi změnil život. Známe se krátce, ale Asli, to je moje osudová holka.



Znáte takový to, když se vám něco stane, nebo si něco myslíte, a chcete to někomu přetlumočit, ale akorát se do toho motáte a nakonec to zabalíte tím, že prostě nevíte, jak vysvětlit to, co máte v hlavě? Tak to je přesně ono, co se mi teď děje. Mám toho v hlavě tolik, co bych chtěla říct, i slivovicu jsem si dala, Prokletým básníkům to taky psalo líp, když byli pod vlivem. Někomu to třeba přijde jako bláboly, já vím. Tenhle příspěvek se mi píše hrozně těžko, původně měl být o tom, jak jsme měly krásnej den, ale na mysl se mi pořád dere to, co říkala o životě TAM. Nezměním to, ale je mi hrozně hezky, když vím, že někomu dělám hezčí den vlastně jenom tím, že s někým trávím čas. A ta malá zubatá holka vůbec nemá tušení o tom, co pro mě znamená, kolik mi toho dala.

V pět odpoledne jsem se jí ptala, jestli něco jedla. "Ráno jsem měla čaj." Bodlo mě u srdce. Pozvala jsem ji do Burger Kingu. Z hlavy nesundala papírovou korunu, co dávají jako dárek. Smála se, když jsem jí říkala, že obědvám s královnou. Poprvé v životě jedla kečup a majonézu.

Dnes ráno jsem šla na nákup, kolem domu, kde bydlí. Z domu vyšla její ségra. Pozvala mě dovnitř. Nechtěla jsem, ale to už vylezla i jejich maminka a táhla mě k nim, prý musím zkusit pravou arabskou kávu. Tak jsem šla. Seděly jsme v tom prostým obýváku a bavily se, jako bysme se znaly celý život. Ukazovala jsem jim fotky mých rodičů, města, kde bydlím, jak žiju,... Pak jsem se zeptala, odkud jsou oni. Zadali jsme do googlu Sham a já se tak strašně zastyděla, tak strašně jsem si přála vrátit těch deset minut zpět a neukazovat fotky, ze kterých sálá pohoda a láska. A taky jsem chtěla sedět v Kuklích pod pergolou, tak, jak to mám ráda. Kávy jsem měla dvě. A nikdy na ně nezapomenu.

Neměla jsem to vždycky tak, byla jsem průserář, co si ničeho neuměl vážit a zasloužil by pár facek. Věřím, že všechno se ale děje pro něco, a tak jsem si musela asi projít tou temnější stránkou mýho bytí, abych mohla dojít do fáze, kde jsem teď. Ale ne, nejsem svatá. Pořád mám spoustu blbejch vlastností, ale věřím v to, že nám ten nahoře posílá do života Učitele, kteří nám dávají lekci. A taky nevěřím na to, že si něčeho začneme vážit, aniž bychom se tváří v tvář setkali s něčím, co nám ukáže, že může být hůř.

Žijeme v jakési jistotě, že nám se nic strašnýho stát nemůže. Takhle asi žili i ti Syřani. Asli je osm. Číst a psát umí jen arabsky, pochází ze šesti sourozenců. Osmiletý dítě by mělo chodit do školy, místo toho tráví dny nejistotou, co s nima bude. "Chtěla by ses někdy vrátit do Sýrie, zase chodit do školy a hrát si s kamarádkama?" ptala jsem se jí na celkem hloupou otázku. "Chtěla, ale já už žádnou školu nemám, rozbombardovali ji. Sýrie už taky není. Suriye bitti." A zaplácala o sebe dlaněma. Už jsme se k tomu tématu nevracely, ale já věděla, že musím, a hlavně CHCI, aby byla Asli šťastná.Tak jsem jí řekla, že je moje dobrá kamarádka. A to teda děcka fakt je!

Jednou mi jedna moje kamarádka řekla, že největší "charitou" je pro ni její  rodina. Jinde jsem zase četla, že co by někdo pomáhal druhým, když sám nemá. Dává to smysl, nejdřív se postaráte o sebe a o rodinu, pak začnete řešit druhé. Když se tomu ale podíváte trochu pod kůži, zjistíte, že je to úplná blbost. Pomáhat někomu přece neznamená posílat neziskovkám peníze na účet, během sledování TV programu posílat DMS nebo na městě do kasičky hodit dvacku, abyste pomohli koupit přístroj pro léčbu rakoviny na dětském oddělení.

Sama nejsem bohatá, dlužím našim peníze a určitě nemám peněz na rozdávání. Jednou jsem četla, že se v Koránu píše, že Alláh vám dá vždycky tolik, abyste měli dost pro sebe i pro druhé. Věřím v Boha, ale nevěřím v náboženství, ale tohle se mi teda líbí, je to už kolik let zpátky a vždycky si na to vzpomenu. A třeba úsměv, milý slovo, nebo chvilka strávená s někým, kdo je jinak sám, ježíšmarjá, dyť to nic nestojí!

                                                                                ♥

Pojďte se se mnou zapojit do celoživotní výzvy, pojďte být sluníčkoví, vykašlete se na všechny škarohlídy, kteří vám budou říkat, že to stejně nemá smysl, že svět nebude hezčí, nebo že rozhodně nebude pomáhat uprchlíkům, cikánům, černochům, co já vím komu. Udělejte každý den jeden dobrej skutek, pomozte jednomu člověku, třeba mu jen podržte dveře, nebo utrhněte sedmikrásku a dejte ji kolemjdoucí stařence, pochvalte kolegyni v práci, jak jí to sluší, napište mail kamarádce, kterou jste už dlouho neviděly, prostě dělejte radost. Bude to radost dvojnásobná. Někomu tím zpříjemníte den a vám bude na duši taky krásně. A klidně si kupte blok, nějakej krásnej, a k tomu novou tužku, a každý den si tam ty dobrý skutky zapisujte. A na konci roku se posaďte, dejte si sklinku vína a tímhle blokem dobrých skutků zalistujte... Nebo si to víno dáme spolu, ne?
Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů
Včera byl v Turecku státní svátek. I kdybyste to nevěděli, tak byste to stejně poznali: všude visely turecké národní vlajky, případně vlajky zobrazující Ataturkovu tvář. Děti dostávaly balónky, chodily s červenobílými vlaječkami, v rohu televize byla zobrazena buď samotná vlajka, nebo rovnou zmíněný Ataturk s vlajkou. A taky bylo všude plno lidí.

Jak svátek vznikl?


19. května se v Turecku slaví Den mládeže a tělovýchovy, Gençlik ve Spor Bayramı, který má připomínat počátek turecké války za nezávislost, v čele opět s Mustafou Kemalem Pašou, který 19. května připlul do města Samsun, aby dohlížel na rozpuštění osmanské armády. A právě tam svůj boj za svobodnou zemi započal a v roce 1923 bylo Turecko konečně vyhlášeno republikou.

Ataturk byl náležitě pyšný, proto se rozhodl, že se bude tento den slavit. Od roku 1938 se stal 19. květen dokonce oficiálním státním svátkem.

Hymnou tohoto svátku je píseň Dağ Başını Duman Almış, kterou Ataturk a jeho spolucestovatelé zpívali právě po cestě. 



Jak se svátek slaví?

Turci se tak každoročně scházejí, zpívají národní písně, recitují, děti mají sehraná představení nebo gymnastické sestavy, tančí a všemožně holdují Ataturkovi.

Připravené jsou také sportovní aktivity, třeba soutěže v běhu, nebo jakýkoliv jiný atletický program na místních stadionech.

Mladí atleti také nesou tureckou vlajku z přístavu v Samsunu do hlavního města Ankary, kde ji předají prezidentovi, aby uctili Ataturkovu snahu za svobodný národ. Celý pochod trvá zhruba deset dní. 







Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů
... teda vůbec není lehký bejt. Určitě ne v případě, kdy jste potetovaná cizinka s modrýma očima a váš způsob (ne)výchovy je oproti tureckým zvykům dost benevolentní. Abych to vysvětlila. Turci jsou národ, který děti prostě miluje, myslím, že je to fakt hezký, co si budem povídat, každá máma je děsně pyšná, když se někdo rozplývá zrovna nad jejím dítětem. I přesto ale nesouhlasím s tím, jak většina tureckých rodin děti vychovává.

Ještě radši, hnedka zkraje - jde o můj subjektivní názor, ať si každý dělá, co chce a děti si vychovává podle toho, co si myslí, že je nejlepší.

Rodila jsem v Česku, důvodů bylo hned několik:

  • Jazyk - říkala jsem si, že kdyby byly komplikace, chci všemu jasně rozumět. Nakonec jsem měla vyvolávaný porod a jsem ráda, že jsem fakt byla v Čechách, přece jenom ten Slovák mi rozuměl líp, ta Ruska na konci taky nebyla špatná, všichni mi rozuměli víc, než by tomu bylo v Turecku. 
  • Rodina - to je jasný, chtěla jsem být prostě doma, kde znám prostředí, kde vím, co a jak, kde mám svoje nejbližší. Milý netrval na tom, že bude u porodu a já to taky rozhodně nechtěla. Donedávna jsem tvrdila, že mužský k porodu nepatří, ale to se samozřejmě změnilo právě při porodu a já budu ráda, když u druhýho bude asistovat. Nebo aspoň bude v místnosti, to stačí.
  • Turecké zvyky - Nedávno rodila Milýho sestřenice. Ráno porodila a během dne se k ní sešly návštěvy z blízké i vzdálené rodiny. Šla jsem teda taky, zdržela jsem se asi pět minut, protože mi to prostě přišlo divný. Sestřenice rozhodně nevypadala, že by měla na návštěvu náladu, ale držela se, byla milá, všechna čest. Děcka, já teda byla po porodu fit, ale když si představím, že bych tam měla mít třeba tchyni nebo její stejně praštěný kámošky, tak by mě jeblo. Většinou hned druhý den se jde z porodnice domů a opět začíná kolotoč návštěv, které nosí dary - zlato, peníze a potřeby pro miminko, nechybí ručně pletené vestičky a ponožtičky (ráda věnuji, poštu zaplatím, hlavně ať je to pryč. Né, kecám, už jsem to vyhodila). Myslím si, že by se mělo dodržet aspoň to šestinedělí, nechat mámu s dítětem, ať si na sebe zvyknou, nemluvím o opatlávání dítěte, který ještě nemá téměř žádnou imunitu. 
A v čem mám pocit, že jsem trošku za exota?

  1. Používám látkové pleny - Prvotním impulsem k používání látkových plen bylo asi zdraví malé, přiznávám, že jsem trošku lesana, takže se snažím vyhýbat chemii a dalším jedům. A proto žiju v Istanbulu zamořeným smogem, hahaha. Tchyně si myslí, že je malá chudák, že jí nedopřeju luxus Pemprsek, ale jako chudinku ji navlíkám do plín, které se používaly před sto lety. Podle ní tedy. Jednou mi kamarádka, která mě viděla přebalovat, říkala, že to je špatně na kyčle, protože je malá musí mít přeci co nejvíc u sebe, ne?
  2. Oblékáme se přiměřeně počasí - To je docela mazec, my už běháme v krátkým tričku a vedle nás je chlapeček v zimních botech a v kulichovi. Na hřišti si téměř vždy vyslechnu, že je přeci zima, a u toho matky dramaticky poupraví kožich dětem, aby ukázaly, že ONY se o své děti starají. Telefon mi hlásí 25 stupňů Celsia, ale v Turecku to rozhodně ještě neznamená, že přišlo léto! Osobní vzkaz pro Ivu: Ivo prosim tě, ty jsi taky spadla z jahody na znak, viděla jsem fotky tvých dětí v krátkým tričku a se zmrzlinou, dyť budou nemocný!!! V květnu je takhle týrat!
  3. Nemíchám se do cizích lidí - Nesnáším, tohle prostě v Turecku nenávidím. Neustále někdo něco komentuje. Když malá začala chodit, bylo to někdy v lednu, jsme šly na krátkou procházku. Chodila chvíli, takže si představte tu chůzi nechůzi. Najednou se vedle mě zjevila žena a spustila, že je jasný, že malá neumí chodit správně, protože jí jsou malý boty. "Nejsou" řekla jsem jen, protože jsem prostě nevěděla, jak jí říct, že nejsem blbá, abych jí dávala malý boty. A pak jsem teda nadávala doma. Bez kočáru chodíme docela často, a to je něco na naši sousedku, co bydlí pod náma. "Proč ji nedržíš za ruku? Vždyť spadne!" "No, tak spadne." "Ty jseš blázen, fakt úplnej blázen! Chudák holka!"
Po cestě na hřiště máme několik stanovišť, kde pozorujeme kočky, slepice, kozy, opět koťata a nakonec psa. Všechny krmíme, hladíme, jsme kámoši, milujem zvířata! 

A jsme na hřišti.

Meryem leze po schodech na klouzačku, jde jistě, nedržím jí, ale stojím vedle schodů. Zezadu ke mně doléhá hlas. 
"Maminko, držte ji, spadne!" 
"Nespadne" 
"Vždyť je ještě maličká,..." 
"No, ale umí chodit do schodů" 
"Když myslíte..." 

Malá přejde ke klouzačce, sedá si.... 

"Spadne!" 
"Nespadne!" 
...sjíždí dolů... 
Několikrát si sjede klouzačku, načež se rozhodne přemístit k jiné atrakci.
Jde... a spadne. 

"Dívej, já ti to říkala!" říká matka významně. 
"No tak spadla, teď se zvedne a půjde dál." 

Meryem jako na potvoru nevstává, leží na zemi a šťourá se v trávě. "Jsou tam mikroby, ať na to nesahá!" 
Začínám prskat.
Matka vytahuje sladkou tyčinku a podává ji zhruba stejně starému synovi, jako je naše malá.
"Na, vem si taky." podává ji Meryem.
 "Prosím vás, nedávejte jí to, sladkýmu se snažím vyhýbat." 
Kurva, že já jsem něco říkala. 
"Ale děti přece cukr potřebují, aby správně rostly! Aby měly pevné kosti... No nevadí, počkej, dám jí něco jinýho." 
"To asi taky není úplně zdravý, to taky nejí" říkám, když vidím slané tyčinky a vytahuju jablko, které vzápětí končí na zemi. Rezignuju a koukám na Meryem, jak žvejká tyčinku a vítězně se na mě usmívá. Stejný pohled na mě hází i matka-nepřítelkyně. Jasně holky, plácněte si, jak jste mě převezly... 

Supermatka se snaží komunikovat, že by v ní hlodalo svědomí? "A odkdy malá chodí?" "Někdy kolem roku začala" "No jo, to můj syn ještě moc chodit neumí, já ho nenechávám, bojím se, že spadne." 
"Hmmmm" říkám a usmívám se jako debílek. Dochází mi slova, záchranu hledám u Meryem. Ukazuje mi vajgla, když se na ni konečně podívám, šup a už ho žvejká. Zrádce. Neodvažuju se podívat na supermatku-nepřítelkyni.

Tchyně občas hlídá malou, abych mohla pracovat. Vždy to má stejný scénář. Jsme domluvené na půl jednou, tchyně přijde ve dvě, jednou se ale trošinku opozdila a přišla v pět, prý čistila matraci. Turecko, že jo. Čas. K čemu je čas proboha? Stokrát tchyni připomenu, ať malé dává hodně vody a rozhodně ne žádný sladkosti! Dušuje se, že určitě ne, už jí věřím, ale stejně to ještě pětkrát zopakuju. Přibalím plíny, vypakuju holky a věnuju se tomu, čemu potřebuju. V pět se mají vrátit, takže v šest zazvoní zvonek, tchyně předává dítě, které vypadá v pořádku. "Jedla rýži, jogurt a vody jsem dala hodně!" "Supr, fakt díky moc!" Doma vybaluju tašku a jdu hodit plínu do kýble. Jaké překvapení, tchyně mi vrátila tu plínu podělanou. 

Když už mluvíme o hovně, už na vás někdy mrkalo? 
Znáte takový ty dvě minuty ticha, kdy si najednou uvědomíte, že je doma hrobové ticho, pak ve vás hrkne a vy naprosto přesně víte, že ve chvíli, kdy spatříte své dítě, nebudete mít daleko k infarktu?
Tak tohle se mi přesně nestalo.
Jen mě taky jednou zarazilo to ticho, šla jsem se na cérenku podívat a ona si zrovna pochutnávala na takových těch nalepovacích očích, co se přidělávají třeba na látkové panenky... 

A pak to jednou přišlo.. při přebalování na mě mrkalo hovno. 

Těším se, až budu tyhle příběhy vyprávět jejímu nastávajícímu. Jen zcela upřímně doufám, že to nebude Turek.

Krásný víkend a podělte se taky o svoje zkušenosti s výchovou dětí v jiných zemích!


Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů
Newer Posts
Older Posts

Tak to jsem já

Tak to jsem já

To musíte mít!

To musíte mít!
Chcete kalendář tureckých receptů na rok 2019? Napište mi!

Kontakt

E-mail: barborasvobodova@windowslive.com

Skype: barbora.aydin

Prohledat tento blog

Archiv

  • ►  2019 (6)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (5)
  • ►  2018 (51)
    • ►  prosince (3)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (5)
    • ►  července (7)
    • ►  června (2)
    • ►  května (5)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (7)
    • ►  února (4)
    • ►  ledna (6)
  • ►  2017 (51)
    • ►  prosince (6)
    • ►  listopadu (5)
    • ►  října (4)
    • ►  září (15)
    • ►  července (3)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (1)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (9)
  • ▼  2016 (34)
    • ►  listopadu (4)
    • ►  října (2)
    • ►  září (5)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (3)
    • ►  června (3)
    • ▼  května (4)
      • Kupme Asli pračku!
      • Asli
      • 19. květen - Den mládeže a tělovýchovy
      • Mámou v Turecku
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (2)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (5)
  • ►  2015 (6)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  července (2)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
  • ►  2014 (16)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (2)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  května (1)
    • ►  března (3)
    • ►  ledna (6)
  • ►  2013 (18)
    • ►  října (4)
    • ►  září (3)
    • ►  srpna (3)
    • ►  června (1)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (5)

Oblíbené příspěvky

  • Odpovědi na úplně základní věci o islámu
  • Není hovno, je voda aneb Jak jsem se naučila turecky
  • Jak mi turecký Olaf zkazil Silvestr

Created with by ThemeXpose | Distributed By Gooyaabi Templates