Mámou v Turecku

4:48:00

... teda vůbec není lehký bejt. Určitě ne v případě, kdy jste potetovaná cizinka s modrýma očima a váš způsob (ne)výchovy je oproti tureckým zvykům dost benevolentní. Abych to vysvětlila. Turci jsou národ, který děti prostě miluje, myslím, že je to fakt hezký, co si budem povídat, každá máma je děsně pyšná, když se někdo rozplývá zrovna nad jejím dítětem. I přesto ale nesouhlasím s tím, jak většina tureckých rodin děti vychovává.

Ještě radši, hnedka zkraje - jde o můj subjektivní názor, ať si každý dělá, co chce a děti si vychovává podle toho, co si myslí, že je nejlepší.

Rodila jsem v Česku, důvodů bylo hned několik:

  • Jazyk - říkala jsem si, že kdyby byly komplikace, chci všemu jasně rozumět. Nakonec jsem měla vyvolávaný porod a jsem ráda, že jsem fakt byla v Čechách, přece jenom ten Slovák mi rozuměl líp, ta Ruska na konci taky nebyla špatná, všichni mi rozuměli víc, než by tomu bylo v Turecku. 
  • Rodina - to je jasný, chtěla jsem být prostě doma, kde znám prostředí, kde vím, co a jak, kde mám svoje nejbližší. Milý netrval na tom, že bude u porodu a já to taky rozhodně nechtěla. Donedávna jsem tvrdila, že mužský k porodu nepatří, ale to se samozřejmě změnilo právě při porodu a já budu ráda, když u druhýho bude asistovat. Nebo aspoň bude v místnosti, to stačí.
  • Turecké zvyky - Nedávno rodila Milýho sestřenice. Ráno porodila a během dne se k ní sešly návštěvy z blízké i vzdálené rodiny. Šla jsem teda taky, zdržela jsem se asi pět minut, protože mi to prostě přišlo divný. Sestřenice rozhodně nevypadala, že by měla na návštěvu náladu, ale držela se, byla milá, všechna čest. Děcka, já teda byla po porodu fit, ale když si představím, že bych tam měla mít třeba tchyni nebo její stejně praštěný kámošky, tak by mě jeblo. Většinou hned druhý den se jde z porodnice domů a opět začíná kolotoč návštěv, které nosí dary - zlato, peníze a potřeby pro miminko, nechybí ručně pletené vestičky a ponožtičky (ráda věnuji, poštu zaplatím, hlavně ať je to pryč. Né, kecám, už jsem to vyhodila). Myslím si, že by se mělo dodržet aspoň to šestinedělí, nechat mámu s dítětem, ať si na sebe zvyknou, nemluvím o opatlávání dítěte, který ještě nemá téměř žádnou imunitu. 
A v čem mám pocit, že jsem trošku za exota?

  1. Používám látkové pleny - Prvotním impulsem k používání látkových plen bylo asi zdraví malé, přiznávám, že jsem trošku lesana, takže se snažím vyhýbat chemii a dalším jedům. A proto žiju v Istanbulu zamořeným smogem, hahaha. Tchyně si myslí, že je malá chudák, že jí nedopřeju luxus Pemprsek, ale jako chudinku ji navlíkám do plín, které se používaly před sto lety. Podle ní tedy. Jednou mi kamarádka, která mě viděla přebalovat, říkala, že to je špatně na kyčle, protože je malá musí mít přeci co nejvíc u sebe, ne?
  2. Oblékáme se přiměřeně počasí - To je docela mazec, my už běháme v krátkým tričku a vedle nás je chlapeček v zimních botech a v kulichovi. Na hřišti si téměř vždy vyslechnu, že je přeci zima, a u toho matky dramaticky poupraví kožich dětem, aby ukázaly, že ONY se o své děti starají. Telefon mi hlásí 25 stupňů Celsia, ale v Turecku to rozhodně ještě neznamená, že přišlo léto! Osobní vzkaz pro Ivu: Ivo prosim tě, ty jsi taky spadla z jahody na znak, viděla jsem fotky tvých dětí v krátkým tričku a se zmrzlinou, dyť budou nemocný!!! V květnu je takhle týrat!
  3. Nemíchám se do cizích lidí - Nesnáším, tohle prostě v Turecku nenávidím. Neustále někdo něco komentuje. Když malá začala chodit, bylo to někdy v lednu, jsme šly na krátkou procházku. Chodila chvíli, takže si představte tu chůzi nechůzi. Najednou se vedle mě zjevila žena a spustila, že je jasný, že malá neumí chodit správně, protože jí jsou malý boty. "Nejsou" řekla jsem jen, protože jsem prostě nevěděla, jak jí říct, že nejsem blbá, abych jí dávala malý boty. A pak jsem teda nadávala doma. Bez kočáru chodíme docela často, a to je něco na naši sousedku, co bydlí pod náma. "Proč ji nedržíš za ruku? Vždyť spadne!" "No, tak spadne." "Ty jseš blázen, fakt úplnej blázen! Chudák holka!"
Po cestě na hřiště máme několik stanovišť, kde pozorujeme kočky, slepice, kozy, opět koťata a nakonec psa. Všechny krmíme, hladíme, jsme kámoši, milujem zvířata! 

A jsme na hřišti.

Meryem leze po schodech na klouzačku, jde jistě, nedržím jí, ale stojím vedle schodů. Zezadu ke mně doléhá hlas. 
"Maminko, držte ji, spadne!" 
"Nespadne" 
"Vždyť je ještě maličká,..." 
"No, ale umí chodit do schodů" 
"Když myslíte..." 

Malá přejde ke klouzačce, sedá si.... 

"Spadne!" 
"Nespadne!" 
...sjíždí dolů... 
Několikrát si sjede klouzačku, načež se rozhodne přemístit k jiné atrakci.
Jde... a spadne. 

"Dívej, já ti to říkala!" říká matka významně. 
"No tak spadla, teď se zvedne a půjde dál." 

Meryem jako na potvoru nevstává, leží na zemi a šťourá se v trávě. "Jsou tam mikroby, ať na to nesahá!" 
Začínám prskat.
Matka vytahuje sladkou tyčinku a podává ji zhruba stejně starému synovi, jako je naše malá.
"Na, vem si taky." podává ji Meryem.
 "Prosím vás, nedávejte jí to, sladkýmu se snažím vyhýbat." 
Kurva, že já jsem něco říkala. 
"Ale děti přece cukr potřebují, aby správně rostly! Aby měly pevné kosti... No nevadí, počkej, dám jí něco jinýho." 
"To asi taky není úplně zdravý, to taky nejí" říkám, když vidím slané tyčinky a vytahuju jablko, které vzápětí končí na zemi. Rezignuju a koukám na Meryem, jak žvejká tyčinku a vítězně se na mě usmívá. Stejný pohled na mě hází i matka-nepřítelkyně. Jasně holky, plácněte si, jak jste mě převezly... 

Supermatka se snaží komunikovat, že by v ní hlodalo svědomí? "A odkdy malá chodí?" "Někdy kolem roku začala" "No jo, to můj syn ještě moc chodit neumí, já ho nenechávám, bojím se, že spadne." 
"Hmmmm" říkám a usmívám se jako debílek. Dochází mi slova, záchranu hledám u Meryem. Ukazuje mi vajgla, když se na ni konečně podívám, šup a už ho žvejká. Zrádce. Neodvažuju se podívat na supermatku-nepřítelkyni.

Tchyně občas hlídá malou, abych mohla pracovat. Vždy to má stejný scénář. Jsme domluvené na půl jednou, tchyně přijde ve dvě, jednou se ale trošinku opozdila a přišla v pět, prý čistila matraci. Turecko, že jo. Čas. K čemu je čas proboha? Stokrát tchyni připomenu, ať malé dává hodně vody a rozhodně ne žádný sladkosti! Dušuje se, že určitě ne, už jí věřím, ale stejně to ještě pětkrát zopakuju. Přibalím plíny, vypakuju holky a věnuju se tomu, čemu potřebuju. V pět se mají vrátit, takže v šest zazvoní zvonek, tchyně předává dítě, které vypadá v pořádku. "Jedla rýži, jogurt a vody jsem dala hodně!" "Supr, fakt díky moc!" Doma vybaluju tašku a jdu hodit plínu do kýble. Jaké překvapení, tchyně mi vrátila tu plínu podělanou. 

Když už mluvíme o hovně, už na vás někdy mrkalo? 
Znáte takový ty dvě minuty ticha, kdy si najednou uvědomíte, že je doma hrobové ticho, pak ve vás hrkne a vy naprosto přesně víte, že ve chvíli, kdy spatříte své dítě, nebudete mít daleko k infarktu?
Tak tohle se mi přesně nestalo.
Jen mě taky jednou zarazilo to ticho, šla jsem se na cérenku podívat a ona si zrovna pochutnávala na takových těch nalepovacích očích, co se přidělávají třeba na látkové panenky... 

A pak to jednou přišlo.. při přebalování na mě mrkalo hovno. 

Těším se, až budu tyhle příběhy vyprávět jejímu nastávajícímu. Jen zcela upřímně doufám, že to nebude Turek.

Krásný víkend a podělte se taky o svoje zkušenosti s výchovou dětí v jiných zemích!


You Might Also Like

2 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!