Není hovno, je voda aneb Jak jsem se naučila turecky

by - ledna 31, 2019

Vždycky, když někdo zjistí, že mám doma Turka a že bydlíme v Turecku, dojde na řadu i otázka, jak se domlouvám, jestli umím turecky. No, jakž takž, děcka.


x

Poprvé jsem do Turecka jela pracovat ještě předtím, než jsem poznala Milého. Neměla jsem páru o Turecku, natož o turečtině. Hodně času jsem trávila v autobuse, a tak první slovíčka, která jsem uměla, byla doprava, doleva, zastav, rovně, rychleji, pomaleji, počkej.

Když jeden řidič říkal "İyi akşamlar", což se čte jako "í akšamlar" a znamená to hezký večer nebo dobrý večer, pitomě jsem se hihňala a myslela si, že se snaží říct jak se máš.

Celkem obstojně jsem se naučila i sprostý slova, jestli to odsuzujete, netvrďte mi, že kdybyste byli v cizí zemi, že by to nebyla ta první věc, kterou byste se naučili. No, že jo?

S Milým jsem se seznámila v Itálii v baru, kterej vedl Turek a já tam šla s kamarádkama na vodní dýmku. Obsluhoval nás Milý a já když zjistila, že je Turek, tak jsem na něj vysypala všechny turecký sprostý slova, který jsem znala. Zacukaly mu koutky a naznačil, ať jsem ticho, že je tu spoustu Turků. Největšího uznání se mi ale dostalo, když jsem se nedávno bavila s kamarádem Ferhatem, který v té době v Itálii taky pracoval, v tom samém baru, vzpomínali jsme na ty časy a on se smál, když si vzpomněl, jak říkal Milýmu, že je tady holka, co mluví turecky. Co z toho vyplývá? Naučte se pár sprosťáren a druzí o vás budou tvrdit, že mluvíte turecky. Neb anglicky, německy, cokoliv. Hlavně sprosťárny.

Zhruba o dva roky později, od našeho seznámení v Itálii, jsme se přesunuli do Turecka, s mezizastávkou v ČR. Stále jsem neuměla turecky. 

Zkraje jsme bydleli u rodičů Milýho, což byla největší škola. 

Zde považuji za vhodné upozornit na dvě věci:

1) Nikdy jsem nebyla příliš studijní typ. Abych to upřesnila, nebaví mě ležet v učebnicích. 
2) Nikdy mi nešla matika, dodneška počítám na prstech a když mám spočítat třeba 16+18, počítám stylem, že se očima zaměřím na jedno místo, kde si představuju ten příklad napsanej a jedu: 16 plus 10 je 26, do třiceti zbývaj čtyři plus další čtyři, co zbývají do osmičky. Jak idiot.
3)  A jak mi nešla matika, tak se skromně přiznávám, že se rychle učím jazyky, až na němčinu teda, čtyři roky jsem do němčiny nosila taháky nalepený na nohách a umím říct jenom "Máte ložní prádlo?", což si pamatuju od mamky, která se ptala Němců, kteří se přijeli ubytovat na babiččinu chalupu. Druhá věc je "Můžete prosím hláskovat?" (něměcky!!!), což zase vím, protože sestřenice Gába je na tom s němčinou očividně jako já, a tak v jednom baru seděla u stolu a poslouchala Němce, který na ni dlouho mluvil, ale ona mu vůbec nerozuměla, tak plácla jedinou věc, kterou uměla, tedy můžete hláskovat? 

Ale už k tý turečtině

Šok je nejlepší terapie, prej, tak jsem se ocitla v turecký rodině. 24 hodin denně jsem byla v kontaktu s lidma, kteří tímhle jazykem mluvili, a tak bylo jasný, že něco prostě pochytit musím. Za tři měsíce od příjezdu jsem byla schopná se jakž takž dorozumět, říct si o to, co potřebuju. 

Ne vždy mi byla ale taková škola k užitku. 

Moje tchyně i tchán pochází z východu, z města Tunceli, kde se mluví jakýmsi zaza nářečím. Milý jakž takž rozumí, ale nemluví. Tchýně to míchá, jak se jí zachce, což já jsem samozřejmě zkraje nevěděla a nebyla schopná rozeznat, co je turečtina a co ne. A potkaly mě střevní potíže, který neustupovaly. Tak jsem dospělá, říkám si, zvládnu si snad sama koupit nějakej lék, ne. 

Sebevědomě jsem si to nakráčela do lékarny, jsem na řadě, tak říkám, že mám ritik, a že potřebuju meducínu. Magistra nerozumí. Opakuju. Magistra stále nerozumí. Mozek mi pracuje o sto šest a v tom konečně děkuju za sprostý slova, který umím stoprocentně. A tak turecky říkám, že "Není hovno, je voda." Magistra se začne smát a podává mi lék. Magistra pochopila, co je průjem.

Doma se směje i tchýně a Milý a švagr a všichni, kdo jsou zrovna přítomni, neb ritik není turecky, ale zaza, že jo, a to neumí vyjádřit všichni Turci, jen ti vyvolení, třeba já, rodilá Svitavačka.

Po čtyřech letech, co jsme byli v Turecku, jsem se domluvila bez problémů, i když jsem věděla, že občas dělám chyby, občas nerozumím, občas někdo nerozumí mně. Občas jsem si musela nechat věci zopakovat. Často jsem v hlavě věděla, co říct, ale přes pusu to nešlo, a tak jsem jsem mlela nějaký blbosti. 

Často taky narážím se svým smyslem pro humor. Mám ráda černý humor a popravdě se směju každé blbosti. Jenže Turci mi přijdou v tomhle směru dost suchaři, já tvrdím, že Turci žádnej smysl pro humor nemají, nebo ho prostě nechápu a oni nechápou mně. Často se mi taky stává, že suverénně prohodím něco, co mi přijde děsně vtipný a směju se až se za břicho popadám, ale Turek nebo Turkyně mají kamenný výraz ve tváři. Suchaři, že?

Po třech letech pobytu v TR jsem využila nabídku naší části Istanbulu, kde jsme bydleli, a začala chodit na kurzy turečtiny pro cizince. Tři Rusky, jedna já a 2543543254 Syřanů. Chodila jsem tam ráda, ale nakonec jsem kurz nedokončila, protože jsem na měsíc odjela do ČR, a tak by ten tříměsíční kurz postrádal smysl. Takže jsem měsíc chodila do kurzu turečtiny, to byl jediný moment, kdy jsem otevírala učebnici:-) Pro ty z vás, kteří jste v Turecku, určitě využijte kurzů zdarma, ISMEK v Istanbulu, ASMEK v Antalyi, jsou snad všude a mají nejen turečtinu, naučí vás i malovat, šít, arabsky, vařit,... všechno! Asi kromě matiky.

Dost jsem se naučila na ulici. Jdu, něco slyším, zapamatuju, odvodím, použiju, případně se doma zeptám Milýho, co to je. Mám několik slov nebo spojení, který nevím přesně, co znamenají, ale vím naprosto jistě, kdy a jak je použít. 

Docela mi pomáhají i ty seriály, zase - nová slovíčka, spojení, situace, kdy jsou použitý...

Takže jestli mám dát radu, jak se naučit turecky, tak je to mluvit, mluvit a mluvit. Nebát se... Já ze sebe taky kolikrát udělám blbečka, tudleva jsem předváděla v obchodě kopřivu, protože jsem nevěděla, jak se řekne. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout na to, jak se řekne "pálí" ani "bolí", tak jsem naznačovala dotyk a dělala "au au au":-))) No ale tak snažím se a od té doby tu kopřivu umím a vím, že si ji budu navždycky pamatovat. A ten prodavač asi zase mě.

Mějte se hezky!

Bára











You May Also Like

2 komentářů

  1. Ahoj, to je super, že většinou rozumíš a že většinou lidi rozumí tobě :-). Já s vietnamštinou bojuju, problém je, že jí nejsem obklopována 24h denně, když bydlíme tady v ČR, takže je to takové zdlouhavé. Když se do "plně" vietnamského prostředí dostanu třikrát týdně dejme tomu na tři hodiny, tak jsem ráda. A s přítelem mluvíme česky, takže opravdu vietnamštinu slyším a používám pouze, když jsem s jeho rodinou a známými, nicméně jeho rodina a známí často spoustu slov rozumí česky, takže mi rozumí, i když je věta napůl česká a napůl vietnamská. Tím pádem mě to nenutí mluvit, což je škoda, častěji mluvím jednoduše česky, než vietnamsky. Ale snažím se.

    Tvůj popis, jak předvádíš kopřivu, mě fakt pobavil :-D. Naprosto ti rozumím a tu situaci si dokážu živě představit. Já se ještě velmi často spíš než vietnamsky domlouvám rukama-nohama.

    K tomu duoligu - přidej si mě :-P. Jsem tam jako hogreta, můžeme se hecovat. I když třeba tento měsíc jsem na to docela kašlala, ale zase na tom začnu makat! Mám v řadě už 119 dní :). Jen mě tedy štve, že vietnamštinu mobilní aplikace zatím nepodporuje, takže tu se můžu učit pouze normálně v prohlížeči.

    A hlas ti dám! :)


    www.hogreta.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! Prosim te, to je ale super, ze mas snahu se ucit i kdyz jsi v CR, to se fakt ceni!:)

      Vymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!