Jak se má Asli?

7:38:00

Určitě si pamatujete, jak jsem psala o mojí kamarádce AsliPříběh vás očividně zaujal, dostala jsem spoustu reakcí a i ty mi dodaly odvahu pustit se do akce Kupme Asli pračku. Koupili jsme. A udělali jsme mnohem víc

Uplynulo několik měsíců, tak mě napadlo říct vám, jak se má Asli a její rodina teď. Čtení je to dlouhé předlouhé, dejte si k tomu třeba čaj. Lucka, která k nim se mnou často jezdí, navíc napsala, jak to celé vnímá ona.

 



S Asli i její rodinou jsme pořád v kontaktu. Scházíme se zpravidla u nich, tomu jejich arabskýmu kafi prostě neodolám. Minulý týden jsme byly já a kamarádka Lucka pozvaný k nim na jídlo. Boží! Takovou rejži jste v životě nejedli! Už jsem nemohla, ale bylo to tak dobrý, že jsem jedla dál a dál, a u toho myslela na taťku, jak říká, že jsem jak křeček, že jím do zásoby.


Pračka funguje neustále, ale pro změnu odešla lednička. Když jsem se to dozvěděla, jasně, že mě napadlo, že ji koupíme, ale pak jsem to zavrhla. Jsem strašně ráda, že jsme pomohli, ale nemyslím si, že je dobrý pomáhat neustále tímhle stylem, rozumějte všechno kupovat, kdykoliv něco dojde. Už jsem to asi někde psala, ale držím se hesla "Nedávej hladovému rybu, nauč ho rybařit."

Když jsem Asli potkala, měla jsem v sobě příšernej pocit. Nejde to popsat, ale ta bezmoc, to, že jen padesát metrů od vás bydlí lidi, kteří jsou na tom tak, jak jsou. Žádný jídlo, plyn, studená voda, žádná vidina budoucího příjmu. Myslela jsem na to pořád. Pak jsme ale koupili všechny ty věci a ten pocit zmizel. Nezachránili jsme jim život, ale aspoň na chvíli jsme jim dali pocit, že na nich někomu záleží, že je má někdo rád. Nevím, na jaký jste ezoterický vlně, ale já si na ní docela frčím, takže jistě pochopíte to, když napíšu, že jsme prostě před sebou měli nějaký úkol, nejen já, vy všichni, kteří jste se na tom podíleli... Ten se splnil a pak byl čas se prostě pohnout dál, neříkám zapomenout na to, ale taky se tím úplně pořád nezaobírat, to bysme se zbláznili. Nehrát si na Spasitele, ale pomoct tam, kde je aktuálně potřeba, tak, jak naše možnosti dovolí. Aspoň takhle jsem to měla já. Navíc se daly věci do pohybu i jinak:


Jejich tatínek se dostal ze Sýrie do Německa, odkud jim posílá peníze. Zbytek rodiny tam plánuje cestu taky, ale je to prý časově daleko. Asli se ségrou tam nechtějí, protože se jim v Turecku líbí. Dokonce začaly chodit do ŠKOLY!!! Z toho mám sama velikou radost. Sice neumí psát ani číst latinkou, ale zlepšují se, učí se, snaží se. 


Mají ze školy očividnou radost a ony jsou přesně tím případem, kdy můžeme vidět, jak je dítě vděčný, že do té školy chodit může. I se školou je ale drobná obtíž. Škola, do které chodí, je státní, tudíž zadarmo, nicméně pan ředitel chce po každé z nich každý měsíc cca tisíc korun. S kamarádkou Luckou to už ale řešíme, jsme připravený s tím jít až na ministerstvo, beze srandy. S náma si nikdo zahrávat nebude!:)))

Navíc nemají uniformy, což je v rámci začleňování se trošku blbý, uniformy jsou podle mě od toho, aby nebyly vidět sociální rozdíly. Nicméně jsme se s Luckou domluvily, že až se vrátíme z ČR, nachystáme štědrovečerní večeři a ukážeme jim, jak slavíme Vánoce. Nevím teda, kde budeme shánět smrk, ale kdo ví, třeba Ježíšek uniformu přinese:-)

Asli se ségrou vás zdraví!



Takže abych to shrnula. Mají se líp. Mají jídlo, přímotop, takže nemrznou, teplou vodu sice nemají, ale už si ji můžou ohřát na plotýnce. Mají peníze, takže se nestane, že by chodili hladoví. Nemají na rozhazování, ale mají se o sto procent líp, než v době, kdy jsem je potkala. Žijou téměř normálně. Změna je i u mě. Nevnímám je jako uprchlíky, jako někoho, komu musím pomoct, neberu je tak, že mi jich je líto. Beru je jako součást svýho života, jako svoje přátele. Jen ta páka jim ještě moc nejde.


A jak to vidí Lucka?

Když mě Barča poprosila o pár řádků o Aslijových, musela jsem popravdě hodně přemýšlet, co psát. Ona je to totiž úplně normální, milá rodinka, na které není na první pohled či dojem vůbec nic zvláštního. Až přemýšlením o nich při psaní mi vlastně došlo, jak výjimeční jsou. Ne proto, že je to rodina, která utekla před válkou a prožila si to, co si jen málokdo umí představit, takových jsou bohužel miliony. Výjimeční jsou v mých očích pro to, jak se s tím dokázali vypořádat.

Nedovolili, aby je zlomila samotná válka, ani následné odloučení, či bída a bezmoc nad řízením vlastního osudu, nic takového, naopak, bojují proti tomuhle všemu a to navíc s úsměvem na tváři.

„Beru s sebou kámošku.“ Tak zněla zpráva od Barči, která se za mnou zrovna chystala s tím, že strávíme den na pobřeží. Tak nějak jsem tušila, že by tou kámoškou mohla být Asli, o které jsem pár dnů zpátky četla na blogu. A Asli to opravdu byla  

Moje první dojmy? Ani nevím…I teď zpětně je obtížné je popsat, natož se v nich vyznat v ten daný moment. Turecko je sice plné uprchlíků, ne všude se s nimi však setkáte. V části Istanbulu, kde žiju já, na ně narazíte spíše výjimečně, tou dobou jsem tu navíc žila teprve pár měsíců a Asli tak byla prvním uprchlíkem, se kterým jsem přišla do kontaktu. Je mi proti srsti dávat jí tenhle „cejch“, ale při prvním setkání mi to zkrátka nešlo z hlavy. Tak nějak koukáte do těch velkých hnědých očí a prostě vám to nedá, nepřemýšlet nad tím, čím vším si musela projít, co všechno ztratila... Ani její jméno Asli není vlastní, je to jméno turecké, které si vybrala, aby tu lépe zapadla, aby si ho pamatovaly děti na hřišti. V ten moment mi nešlo nepřemýšlít nad tím, jak se k ní chovat, jak se vyhnout tomu, co by ji mohlo rozesmutnit. Netrvalo to dlouho, co mi však došlo, že Asli žádné výjimečné zacházení nepotřebuje, že je to dítě jako každé jiné, plné života, zvídavé, chvilkama hezky přidrzlé, mající navíc svůj velký den - poprvé totiž viděla moře  

Užily jsme si tak super odpoledne, které, myslím, bylo pro každou z nás svým způsobem výjimečné, pro mě tedy určitě. Lidi často zapomínají vážit si toho, co mají, a stejně tak to zapomínám i já. Takové setkání s Asli Vám pak třeba připomene jak se dívat na moře, jakoby jste ho viděli poprvé v životě. A věřte mi, je to krásnej pocit .

Od našeho setkání uběhlo pár týdnů, během kterých Barča Asli a její rodinu několikrát navštívila. Když mi jednou psala o tom, jak žijí, co všechno jim chybí a jak by se dalo pomoct, nápad uspořádat sbírku byl téměř na stole. K překvapení nás obou měla sbírka, díky vám, velký úspěch a my se tak s košíky plnými jídla a spoustou dalších věcí, včetně pračky, vydaly k Asli domů. Moje první setkání s nimi tak bylo v momentě jejich překvapení, a o to hezčí i bylo. Od té doby rodinku čas od času navštěvuji a mám tahle setkání opravdu moc ráda. 

Když se mě někdo zeptá, jací jsou, odpovím, že je to úžasná a krásná rodina se srdcem na dlani. Žila jsem v domnění, že válka lidi poznamená, nehledě na to, jak silní jsou. Když se ale zapřemýšlím nad touhle rodinkou…Nevím, je to zvláštní…Věřím, že uvnitř nich to je, to se ze života asi vymazat nedá, ale oni s tím tak statečně bojují, že kdyby člověk nevěděl, čím si prošli, tak to na nich vůbec nepozná. Děti, tedy Asli, její mladší bráška a starší ségra Nasli jsou prostě dětmi, se vším, co k tomu patří. Ani ta válka jim tu čistou dětskost nedokázala vzít. Možná je to přirozené, nevím, v mých očích je to obrovská zásluha maminky, která je pro mě prostě hrdinkou. 

Při posledním setkání se o tom trošku rozmluvili a vyprávěli nám, jak začalo bombardování jejich vesnice. Jak utíkali, aby si zachránili život, nějaký čas strávili v uprchlickém táboře, a pak se všemi možnými způsoby, třeba i pěšky v bouřce dostali až do Istanbulu. Jejich tatínek zůstal v Sýrii a tuhle cestu tak musela podstoupit ona sama s 5 dětmi, přičemž nejmladšímu bylo v té době kolem 3 let. Nechat za sebou navíc musela i jednoho ze synů, který uprchl do Německa s tím, že jednou sem dostane i svojí rodinu. Představte si teď tohle prožít…

Člověk by čekal, že tohle ji poznamená do konce života, dost možná, že jí to zcela zlomí nebo aspoň připraví o něco z ní samotné. Chcete ale něco slyšet? Já ji ještě neviděla bez úsměvu na tváři!!!Nikdy jsem z ní neměla pocit, který by se dal očekávat a byl by podle mě i na místě, mluvím například o tom, že by si stěžovala, utápěla se v tý beznaději a neštěstí, který je potkalo, vůbec ne! Naopak, ona vysílá tak pozitivní energii, kterou ani lidi v mém okolí, kteří mají v podstatě všechno, nevysílají. Člověka podle mě dotváří právě ty špatné zážitky, díky kterým si uvědomí věci, které předtím neviděl. Možná i jí dotvořily…Možná předtím taková nebyla a možná je to tak "jen" čistá radost z toho, že žije ona i celá její rodina. Z toho, že teď už bude jenom líp. Ať tak či onak, pro mě je ona ženská s velkým Ž a máma s ještě o kus větším M, díky které je tahle rodinka prostě úžasná a tak strašně hezky normální.  










You Might Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!