Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

Naše zima ♥

By 12:48:00

Tak jsme strávily s Meryem měsíc v České republice. Bylo to nádherný, ostatně jako vždycky. A taky pořádně prdlý. Ostatně jako vždycky.




Hned přes silnici máme lesní školku, tak jsme ji konečně navštívily. Měla jsem vysoký očekávání, ale teda realita byla ještě stokrát lepší. Trávíme hodně času venku, takže lesní školka je přesně pro nás. Maminky klábosily u táboráku, děti běhaly po lese, sbíraly šišky, občas zašly do chaty věnovat se nějaké jiné činnosti, nebo třeba vařily v lesní kuchyňce. Bylo to skvělý a určitě jsme tam nebyly naposledy  

                                         
Do betléma jsem dělala Josefa. Je to ten s černou páskou, leč vypadá trochu jako Sandokan nebo nějakej chlap z Dubaje, myslím, že dobrý.

S mamkou a ségrou jsme jely do Prahy na vánoční trhy. Tam teda jely ony dvě, já jela spíš do afghánské
restaurace Kabul, kde jsem byla poprvé před x lety, jedla jsem červenou čočku a bylo to boží. Několik let jsem na ni dnem i nocí myslela, až jsem se konečně dočkala. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ona čočka je dhál, tedy původně indický pokrm, který dělám doma téměř každý týden. Ten týden jsem ji měla třikrát - vařila jsem ji právě u našich, pak jsem si dala originál v indické restauraci v Brně a den na to v afghánské v Praze. Afghánská vede. Moje dětská fantazie doufala, že tam přijde i Khaled Hosseini a podepíše mi knížku, ale bohužel. Kdo jste nečetl, přečtěte si! Všechny jeho knížky mě dostaly a pochybuju, že je něco předčí. V mým žebříčku knih jasně vedou. 


Ale zpět k restauraci. Mám moc ráda cizí kultury, lidi, jídla... Restaurace Kabul je prostě odrazem Afghánistánu, ale ne tak, jak ho znáte z TV. O tom, že Afghánistán není jen rozbombardovanej kus světa, svědčí právě tahle restaurace, která je skvělým místem, jak poznat afghánskou kulturu, aspoň na talíři. Fakt. Běžte do Kabulu a užijte si to. Na zdi visí tradiční koberečky a věci, který jsou s touhle zemí spojený. Svýma jasně zelenýma očima na vás kouká Sarbat Gula, ta slavná afghánka, kterou proslavil fotograf National Geographic, když ji vyfotil v uprchlickým táboře. Do toho hraje tradiční hudba a nenuceně s váma konverzuje majitel restaurace.

Jídelníček nabízí pokrmy, který jsou vesměs podobný tureckým jídlům, známe to, že jo, arabové tvrdí, že je to jejich, Turci to samý, Afghánci se za to jídlo taky porvou, o Řecích ani nemluvě... Proto jsem si dala klasiku, která mě nikdy nezklame - červenou čočku. My s sebou navíc měly Tahira, manžela mamčiné kamarádky Marcely, takže to bylo fakt originální! Takový drby ze zákulisí se hodí vždycky, že jo.



Dobrý jídlo je potřeba něčím spláchnout, tož jsme se vydali na Václavák na svařáka.


No a pak už výlety skončily a začala rodinná pohoda. Ségra všechno ví a všude byla, a když řeknete, že má kůň čtyři nohy, tak ona bude tvrdit, že to není pravda, že má nohy tři. A když taťka řekl, že je objem motoru takovej, ségra tvrdila, že určitě ne, že je jinej. Jenže to se šeredně spletla, prohrála sázku a pětadvacátýho prosince si musela jít zaplavat do bazénu. Taťka jí s láskou rozsekal led, aby si to pořádně užila. Na fotce nevypadá nadšeně, ale kdybyste se jí zeptali, jestli jí byla zima, řekne, že ne:-) Ale tak zase má spoustu jiných dobrých vlastností. Třeba mě za ségru.




Taky jsme se 24. prosince sešli u Jirky, mýho bratrance. Bylo to tak nádherný! Události posledních týdnů mě utvrdily v tom, že rodina je něco, co bychom si měli hýčkat. Ne vždycky to ale jde, ne vždycky to stejně vidí i druhá strana. Proto mi přišlo tohle štědrodenní setkání báječný. Jirka je fakt dobrej. Když se nastěhoval do svýho novýho bytu, pozval mě na čočkovou polívku. Nejdřív jsem se najedla já a pak až Jirka, protože měl jen jednu lžíci. Teď mě a mamku pozval na panáka. Pily jsme z tohohle - mamka z víčka, já z té nádoby na svícen. Fakt jako. Jinak je to ale prima kluk a kdyby nebyl zadanej, zadala bych ho některé z vás, dámy.


A pak už to bylo prostě takový (ne)obyčejný plynutí.

Vánoce.


Procházky v lese.


Zimní radování.






I v lese se dají potkat pěkní chlapi. Tenhle se jmenoval, myslím, Alain Delon.


Koukali jsme na rodinný videa a fotky. Doják!


Jo a taky jsem pekla! Perníčky dobrý... ale s těma vánočkama by mohla Kvitová hrát Wimbledon. O vzhledu nebudeme mluvit.




A takový to domácí štěstí



                                         
Můj a Meryemin první společnej sněhulák  ♥




 Láskyplný vzkazy pro lidi v lese



 
Budování sousedskejch vztahů je důležitý!


A takhle my si žijeme.

Žijte taky krásně  

















You Might Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!