Welcome to our website !

Babs a život s Turkem

O tom, jak jsem se rozhodla žít s Turkem. A že je to někdy o hubu!

Rozhovor: Máma za vodou - o jejím životě v Americe s Amíkem, mini chlapíkem a rakovinou

By 12:47:00 ,

Pravidelně čtu asi tři blogy. Na Mámu za vodou jsem narazila náhodou a hned se zařadila na top příčku. Skvělý humor, kterým Anička popisuje své multikulurní manželství, výchovu malého syna i boj s rakovinou, tím vším mě dostala a určitě si získá i vás.

Seznamte se s Mámou za vodou!


Aničko, co tě přivedlo k blogování?
O tom začít psát jsem přemejšlela hodně dlouho, vlastně skoro hned jak jsem se přistěhovala do USA. Vlastně to začalo jako takový výhrůžky Amíkovi, něco ve stylu: „Počkej, jakmile začnu psát blog, tak tě tam napráším.“ Já myslím, že to byla reakce na to, jak se vypořádat s tím, jak to chodí tady. No a pořád mi to nějak hlodalo v hlavě, teda jak je zjevný, nejsem z těch nejrychlejších, protože  mi to trvalo asi tak 9 let. No ale asi největším posunem a podnětem k psaní bylo narození našeho mini chlapíka a touha se podělit o to, jaký to je za oceánem vychovávat prtě. No a postupně jsem přidávala i anekdoty z našeho života a teď i moji nemoc.

Bydlíš v USA, manžel je Američan. Jaké to je, mít Amíka? Něco, co tě fakt vytáčí, co na něm naopak miluješ…?
Ty jo, tak to ti ani nevím, jsem s tím svým Amíkem už tak dlouho, že jsem úplně zapomněla na to, jaký to je mít českýho chlapa. Možná teda jedno, teď si nejsem jistá, jestli je to jenom můj Amík nebo je jich víc takovejch, ale ten můj v sobě vůbec nemá zakódovanýho takovýho toho Ferdu Mravence a jeho táta je to samý. Prostě žádnej kutil, na kutilství není ani náhodou a s Přemkem definitivně na zahrádce nezahradničil. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že za kutila budu doma já, a to jsem vyrostla s tím, že jsem nešikovná, ale jak říká brácha, mezi slepcema je i jednovokej králem.


Hele co mě na něm štve jsou spinavý ponožky, válí je prostě všude, já vím, že to zní jako klišé, ale absolutně nechápu, proč se musej válet na stole v obejváku? Jako koupelnu a ložnici dejme tomu pochopím, ale ten vobejvák?

A co na něm miluju? Zase jasný klišé, ale já se o něj prostě můžu opřít a vím, že já a mini chlapík jsme pro něj to nejdůležitější na světě, a to pak promíjím i ty ponožky, to důležitý je prostě důležitý a ty kraviny okolo jsou prostě kraviny.


Jak jste se s Amíkem potkali?
Nebudeš tomu věřit, nám se tomu taky věřit nechce, ale seznámili jsme se v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách, pokud nejsi z Prahy, tak jsi o hodně přišla, protože to je sobotní noc, kdy se v Lucerně hrajou pecky z 80. let a ne, Michal David to není, je to americká klasika jako Madonna a tak a během týhle úžasný kulturní akce jsem takhle mezi pivem, pivem, tancem, a jako myslím úžasným tancem posilněným několika pivama a panákama potkala tohohle týpka, kterej tam tak osamoceně stál. No potkala se s ním teda moje kamarádka, která potkala jeho kamaráda a ač oba češi, oba předstírali, že jsou Američan a Francouzka, tak po pivech a panácích napadně člověka ledacos. No a to jsem přerušila rozjuchaná já. "Hi, I am Jordan." Pravil on, budoucí to můj šamtion. “Sure, like Michael Jordan. Very funny.” Pravila jsem já, neb můj humor je prostě nejlepší. Jak se vyjádřil Amík, hned jsem se ho jala stírat a to se mu nějak zalíbilo.

Jak bys porovnala Američany a český chlapy?
To je děsně těžký takhle generalizovat. Amerika je strašně obří země a je tu vlastně celej svět. Ale teď mě napadá takový jedno srovnání - nechodí se během oběda na jedno, neznám nikoho, kdo by si během obědový pauzy dal pivečko a pak šel do práce, jako vidíš dělníky na stavbách jak si nesou kafe, to jedno se kdyžtak dává spíš o víkendu. No a pak asi to, že je víc v podvědomí takový to, že od tebe míň očekávají ten teplej oběd a večeři, jsou víc samostatní. 

Jaké to bylo po přestěhování do USA? Čekal tě kulturní šok? Zvykla sis snadno?
No tak ač se to nezdá, kulturní šok mě definitivně čekal. Pamatuju si, jak jsem měla děsivej problém nebejt studená a odtažitá, tak to nazval Amík, dělalo mi strašnej problém hned říkat lidem prvním jménem. Netušila jsem, jak vřele odpovědět na e-mail nebo tak, ono se to nezdá, ale Američani jsou mnohem rychleji vstřícní, je normální říkat šéfovi během dne prvním jménem nebo na e-mail hned odpovídat Hi Julie.

Jeden rozdíl tu je - oni amíci nejsou moc zvyklý na sarkasmus, takže musím ještě i teď kolikrát vysvětlovat, že ne, takhle jsem to nemyslela, to byl vtip. Amík naštěstí se sarkasmem nikdy problém neměl.

No a potom teda ta šílená rozloha týhle země, já měla v hlavě pojedem o víkendu na Niagáry a ono je to 8 hodin autem z NY.

A jestli jsem si zvykla snadno? Trvalo to, holka, nejdřív mě děsně deptal celej ten imigrační proces, přijela jsem sem jako allien fiance, tedy vetřelecká snoubenka, když to budem chtít přeložit doslovně. A tak nějak jsme se i cítila. No ale samozřejmě mi pomohlo to, že jsem tady měla Amíka a jeho rodinu. No a po narození malýho už to mám v hlavě tak, že jsem prostě žena dvou zemí. 

Amík je žid - zasahuje to nějak do tvýho života?
Hele to, že je manžel žid do našeho života vůbec nazasahuje. Považujeme se za židovskou rodinu bez vyznání, jestli to dává smysl :-D

Stejně jako já máš dvojjazyčné dítě, syna, vím, že je to občas legrace tyhle bilingvní mišmaše. Máte nějaká „pravidla“, jak doma na malýho mluvíte? Nějaká vtipná historka?
No tak to legrace definitivně je. Od narození mluvím na malýho jenom česky, teda občas použiju anglický a český slovo dohromady, aby měl jasno, který slovo co znamená, ale to je naše jasný pravidlo. Amík začal taky používat český slova, takže pak perlí věty typu: „Go hají, I said close your eyes and hají.“ Nebo: "Do you want ham?" A šunku tím nemyslí.



A vtipný historky, těch máme docela hodně. Třeba jedou hasiči a malej jim neřekne jinak než „hirebaba.“ Hire má spojený jako fire a hoří, ale vyslovuje to jako to anglický fire a tu babá si tam přidal, protože máme jednu takovou super obrázkovou knížku, kde je požár domu a hasiči. No a já mu vždycky řikala, že jeho babá si dala dvě pivka a usnula s cigaretou v ruce a tím zapálila celej barák. No tak jo, nebylo to nejchytřejší, ale mně to přišlo děsně vtipný, mojí mámě už teda míň. Každopádně ted máme hirebaba a nikdo mu nerozumí. Tchán s tchýní ho měli minulej tejden a chudák frustrovanej mini chlapík musel lízt po obrázkách a ukazovat tchýni, co je hirebaba.

Babá:)


Tvoje mamka je už podle fotek boží, taková moderní babička. Jak nesla to, když jsi jí přivedla domů Amíka? A co na tebe naopak říkali jeho rodiče?
Tak moje mamka mi vždycky říkala: „Hlavně si neber Američana nebo Australana, ať nejsi moc daleko.“ No a po dvanácti letech tady bydlí s náma i ona. Našim ani Amíkovcům to nikdy nevadilo. Hned jak si zvykli na můj přízvuk, tak to bylo v pohodě, tady si samozřejmě dělám legraci.

Na svým blogu se s námi, čtenáři, dělíš i o svým boji s rakovinou. Nepřestává mě udivovat, jak to, že jsi tak pozitivní? Příspěvky o tom, jak ti babá (tvoje mamka) dělá řepový džusy, humor ohledně tvých vlasů,... Vždyť ty jí svým přístupem dáváš úplně na prdel, ne?:)
V půlce prosince jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu, interduktální karcinom prsu, jestli to teď píšu správně. Všechny tyhle diagnózy mám totiž v angličtině, ne v češtině. Moje rakovina je taky triple pozitivní, ani bys nevěřila kolik jsme se o tom v rodině teď naučili. to je neuvěřitelný. Amík je úplně lexikon rakoviny prsu. Já si o tom už radši ani nečtu. Vlastně rakovinu už nemám, neb mi ji vyndali v půlce ledna a teď se prej už jenom doléčuju, teda to je pěkně na hovno, protože chemoterapie, radiace, prášky a další injekce zní daleko hůř než pojištění proti návratu. Co ještě říct o tý rakovině. Je to diagnóza na hovno, když budem upřímný, ale posírat se z toho zatím nehodlám, na to je vždycky času dost.

Komu fandíš při hokeji?:-)
Hele já se na hokej přestala dívat, nemáme televizi a na počítači to moc nejde. Ale fandila bych Čechům až do chvíle, kdy by to prohráli a pak bych přesedlala na Američany, teda je jasný, že Češi by to ale nikdy neprohráli. Ale s tímhle se mi dobře dívá na olympiády, třeba ta letní ta je dokonalá, bys nevěřila, jak moc příjemný to je bejt na straně země, která má snad nejvíc zlatejch.

Co je pro tebe slovo domov? Cítíš, že budeš v USA napořád? Co ti chybí nejvíc?
Že bych tu byla napořád, to si nemyslím, my celkově ani jeden takhle nemyslíme, prostě teď je to tak, že jsme tady, ale to neznamená, že nezvedneme kotvy a nepřesuneme se. Domov je pro mě teď místo, kde je můj kluk a to se počítá. Jinak samozřejmě se mi zasteskne, chybí mi ten krásnej českej les, tady máme všude jenom listnatý. Potom mi chybí syrečky, ty teda hodně, no ono by se toho napočítalo, co mi všechno chybí. Teď to už budou čtyři roky, co jsem byla naposledy v Praze, definitivně rekord, takže příští rok už se doufám zadaří a přijedu,

Liší se nějak výchova nás, Češek a Američanek? Turkyně mě totiž svým mateřským přístupem děsně štvou:-)
Když opominu to, že je těžký generalizovat, tak mě děsně štvou takový ty matky, většinou jsou to bohatší bílý matky, co to svoje dítě absolutně nekrotí a naopak tvrdí, že se to nesmí, aby dítě nemělo újmu. Třeba příklad - jseš na pískovišti pro ty nejmenší, lítá tam šestiletej spratek, kterej ty mimina skoro zašlapuje do země a když se někdo ozve, tak ta dotyčná matka si začne s tím spratkem povídat jako když si čtě psychologickou knížku, jak z dítěte udělat spratka. Takový to „Víš jak jsme si říkali, že emoce musíš z těla dostat, ale musíš k tomu taky najít tu správnou cestu a čas...“ Jako někdy mám pocit, že taková matka snad ani neměla mít dítě, když jede podle učebnic. Já jsem taky pro rozvoj osobnsoti, ale taky s tím, že jsou prostě určitý věci, který se nesmějí a hotovo. No a nebo třeba kamarádky švagrová, ta zase zakázala používat slova ne a nesmíš, protože by to její dceru mohlo psychicky zdeptat. Ale oba dva jsme s Amíkem proti fyzickýmu trestání, to si neumím představit.


Napiš krátce, co tě hned napadne ke slovu níže, bez přemýšlení:
  • Amerika – velká
  • Američani – lidi
  • Česko – lesy
  • Český víno – jaký že víno?
  • Rakovina – nemoc na posrání
  • Donald Trump – tak tady to krátce ani nestačí a nadávky tu asi slyšet nechceš
  • Řepa – džus
  • Smíšené manželství – Amík a já

Není skvělá?:)

Přiznám se, že už několik let mám strašnej strach z rakoviny, mám totiž pocit, že je všude kolem mě. Během toho, co jsem zpracovávala tenhle rozhovor, jsem si najednou uvědomila, že jsem ani jednou nepocítila ten strach, NAOPAK mi všechny ty odpovědi fakt dodaly spoustu pozitivní energie. Tu mám ostatně vždycky, když čtu Aniččin blog. Když se setkáte na internetu s nějakou zpovědí někoho, kdo se potýkal s rakovinou, jde o sebelítostivý věty plný bolesti, což je naprosto logický a naprosto to chápu. Mám ale pocit, že Anička ty svoje čtenáře získala právě kvůli svýmu humoru a nadsázkou, kteoru dokáže popsat i boj s rakovinou, která se jí připletla do cesty. Proto se pasuju do pozice skalního fanouška Aniččinýho blogu a budu ráda, když se ke mně přidáte. Blog Máma na blogu najdete TADY a sledovat ji můžete i na Facebooku.

Aničko díky, děsně ti fandím, drž se 















You Might Also Like

1 komentářů

  1. No teda tys to tak krásně podala, že ani nevím co říct, jsi mě úplně tím koncem dojala, fakt, že jo! Přeju ti, aby se tobě a nikomu v tvým okolí rakovina do cesty nikdy nepřipletla a hlavně se dopředu neboj nestojí to za ty nervy, místo toho je lepší si užívat toho co máme :-) Jdu zamačkávat slzu a to myslím doopravdy, sakra, škoda, že bydlíš tak daleko, děsně ráda bych tě měla někde poblíž!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!