Náruč plná aster

12:22:00

Když jsme se přestěhovali do ČR před skoro pěti lety, Milý najednou opuchl a museli jsme na zubní pohotovost, aby mu spravili zánět v dásni. A teď jsme pohotovost absolvovali znovu.


Už v noci nějak skuhral a chytal se za bok, ale upřímně, když mi něco povídáte uprostřed noci, tak si s váma moc nepokecám, takže jsem mu jen řekla, ať jde spát, že mu to pomůže.

Jenže on nespal vůbec a ráno jsem pochopila, že to není simulace, ale že mu fakt něco je. Milýmu nikdy nic nebylo, až na natřikrát zlomenou nohu, když hrál fotbal, ale stejně byl v tom zápase prý nejlepší a dal nejvíc gólů. No takže prostě nikdy nesimuluje, ale dneska, to mu bylo asi fakt ouvej. Měli jsme naplánovanej rodinnej program, tak jsem to ještě zkoušela všemi směry, že mu čerstvý vzduch pomůže a tak dále. Nakonec jsem pochopila, že to odkládat nemůžeme, a vyrazili jsme k doktorovi. 

V Brně jsme nováčci, copak já vim, kam mám jít? Našla jsem nějakou nemocnici kousek od nás, která nebyla nemocnice, ale poliklinika, takže logicky o víkendu zavřeno, což mi došlo až když jsem brala za kliku.

Stáli jsme před poliklinikou, z jedné strany se ozývalo "mamííííí" a z druhé "amóóóre". Začala jsem propadat panice, kam mám jako jet, co mám jako dělat, tak jsem chytila poblíž stojící pár a zeptala se, kde je nějaká pohotovost. Pán, kterej vypadal jako Rytmus, jen auto měl asi o tisícovku levnější a na krku o řetěz míň (ale vlasů měli stejně) ani nemrknul a prý ať nasednem, že nás hodí. Tak jsem usadila Meryem do sedačky a pán se ozval, že ji nemusim ani poutat, že jezdí bezpečně. "Já ji připoutám radši," pípla jsem a zapadla na sedačku vedle pana Rytmuse. "A vy se taky nepoutejte, jen to přes sebe přehoďte, kdyby dole stáli policajti." Zacvakla jsem pás a jeli jsme. Pán jel fakt bezpečně, 120 km/hod ve městě zvládal úplně s přehledem, já jedním okem kontrolovala dítě a muže vzadu, druhým silnici před náma, jestli se pod kolama neobjeví někdo, koho na tu pohotovost vezmeme s sebou. 

Pan Rytmus nás vyhodil před nemocnicí, ze srdce jsem mu děkovala a když ani nechtěl zaplatit benzín, rozloučili jsme se se slovy, že to "pošlu dál."

A to je konec první části. Byla jsem fakt dojatá. Do České republiky jsem jela s tím, že je to tady plný rasistů a lidí, kteří jsou na sebe hnusní a neodpoví ani na pozdrav. A teda vůbec ten pocit nemám, naopak. Lidi jsou k vám přesně takoví, jací jste vy k nim. Je teda pravda, že skoro každej den potkám někoho, třeba prodavačku v obchodě, která je nepříjemná nebo viditelně otrávená, ale podle mě stačí nesklouznout na její vlnu a dál na ni mluvit slušeně a hezky a ona otočí. Jedinej, kdo neotočil, byl správce kostela v Třebíčí, když jsem se zajímala o to, jestli je lidi ve zpovědnici vidět. Pan správce totiž říkal, že lidi vidět jde, ale to je podle mě blbý, protože já bych nechtěla, aby farář věděl, kdo jsem, když bych se mu zpovídala ze svých hříchů. To si třeba představte, že tam přijdete, že míváte dostaveníčko s ministrantem. A to jsem trochu odbočila. Takže si prostě myslím, že je to všechno o tom, jak jste naladěný vy. Když se budete mračit na celej svět, tak on se na vás zpět usmívat taky nebude.

Hele a já to s tou sluníčkovostí nechci přehánět, ale nedávno jsme šli s Milým po ulici, kde zapšikala paní a my jí úplně spontánně řekli "na zdraví". Všichni tři jsme se tomu zasmáli a minimálně nám dvoum bylo hezky. Nebo když holky seděly u stolečku u okna v nějakým bistru a mávaly kolemjdoucím. To bych nebyla já, abych jim nezamávala taky. A je to strašná blbost, ale je to hezký.

A taky chodím k paní Astrové - jestli mě sledujete na Instagramu, tak už jste o ní četli. Paní Astrová je starší, trochu nahrbená paní, která na Zelným trhu prodává ovoce a zeleninu ze zahrádky. A taky prodává astry. Když jsem u ní byla poprvé, tak jsem jí vyprávěla, že mi připomíná babičku, že mi udělala radost a že bych se chtěla teleportovat k babi na zahradu. A pak jsem volala babičce a všechno jí to vyprávěla a bylo to prostě hezký. 

A tento týden jsem u paní Astrové byla zase a říkala jsem jí, že jí říkám paní Astrová a ona se smála a já si po cestě domů zpívala Marii Rottrovou:

Tos mi nosil plnou náruč aster,
Běžel za mnou čtyři poschodí,
První sněženky jsi v dešti sháněl,
Což se k tobě vůbec nehodí
Zřejmě letos nikde nejsou kytky,
Asi mráz je skosil mačetou,
Ale příštím rokem opět možná pokvetou.



Abych pravdu řekla, vždycky, když píšu nějaký věci, který mně přijdou obyčejně hezký, tak mám až výčitky svědomí z toho, že to píšu, z toho, že si dovoluju radovat se z maličkostí. Takže tímhle příspěvkem jsem nechtěla říct vůbec nic. Ale ráda jsem ho napsala. Tak si kupte astry a zpívejte si Marušku a pak mi napište, jestli vám bylo taky tak fajn:-)

Mějte se hezky, Bára






You Might Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!