9 tureckých věcí, na které často myslím

by - listopadu 27, 2017

Je to už nějaký ten měsíc, co jsme se přestěhovali z Turecka do České republiky. Skok to byl velký a ačkoliv je pro mě ČR jedinečná a bezkonkurenční, stejně si velmi často vzpomenu na to, jaký to bylo v Turecku, ať už se jedná o nákup čerstvých potravin, nějakou tradici nebo na to, co bych v Turecku dělala v určitou denní hodinu. 



A tady je devět věcí, na který moc ráda vzpomínám:

1) Orientální atmosféra

Ačkoliv je Turecko relativně moderní země a některé její části jsou daleko před některými evropskými městy, stejně ale každých pár metrů narazíte na místo, které vás prostě uchvátí svou orientální atmosférou. Ať už se jedná o malou kavárnu, kde muži sedí na miniaturních stoličkách, kouří vodní dýmku a hrají karty, zapadlá mešita, která je sotva vidět, dokud imám nezačně svolávat k modlitbě nebo prodejna šatů a nezbytných doplňků na kina gecesi, tedy henna večer. Tohle je přesně to, co si při návštěvě Turecka zamilujete a kvůli čemu se budete chtít vracet.



2) Jídlo

Před třemi týdny jsem měla snad po dvou letech vepřo knedlo zelo. Bylo  výtečný, ale už jsem si nedala ani večeři, jak to bylo těžký. Turecká jídla jsou zdravá a velmi chutná, takový adana kebab nebo iskender? Musíte vyzkoušet! Když jsem přijela do Turecka, dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na místní menu, ale teď na něj nedám dopustit a často uvařím raději turecké jídlo než české. Turecko mě naučilo dělat ke všem jídlům saláty, sem tam si uděláme i ayran, výborný osvěžující pití z jogurtu. Turecko toho má strašně moc co nabídnout, takže až tam pojedete na dovolenou, jezte. Bez ostychu neustále jezte, bude to stát za to! A vůbec nemyslím drahý luxusní restaurace. Zastavte někde na odpošívadle u stánku, kde gozleme válejí babičky v šalvárech nebo zahněte do úzké uličky mimo hlavní třídu, uvidíte, že si pochutnáte.




3) Trhy

Jó, dámy a pánové, nebudu předstírat, trhy, ty mi chybějí nejvíc. Chodím sice na Zelňák, ale pořád čekám na to, až někdo zavolá "Okurky za liruuu, okurky za liru" nebo "Nejsladší melouny máme my" nebo "Citrony kyselé jako živóóót." Pořád se otáčím a doufám, že na mě mrkne nějaký turecký oko, který čeká na to, až se s ním budu dohadovat, jestli za mandarinky zaplatím pět nebo tři liry. Pořád trochu doufám, že nějakej týpek bude stát mezi horou bačkor a křičet, že "pět lir za pár papučí". Vždycky, když jsem byla na tureckým trhu, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Věděla jsem, co mě čeká, ale vždycky jsem se smála a bylo mi tak nějak hezky, nově... A pak, když jsem šla domů, jsem si v ruce přehazovala tašky s několika kilama čerstvýho ovoce a zeleniny a nadávala, že už nikdy na trh nepůjdu. A za týden znovu. Turci prostě umí:-)




4) Přístup

Lidi. Lidi jsou různí, ale Češi jsou tak nějak pověstní tím, že mají kamennou tvář. Když v Turecku stojíte s mapou v ruce uprostřed ulice, chtě nechtě k vám někdo přiběhne a zeptá se, jestli potřebujete pomoc. A klidně by vás dovedli až na konec světa, jen aby vám pomohli. On vlastně nemusí být ani důvod, rádi se s vámi začnou bavit jen tak. Když jsem seděla asi v pátým měsíci u doktora v čekárně, odhodlaná mu říct, že jsem změnila názor a těhotná být nechci, protože je mi špatně a NENÍ to jen RANNÍ nevolnost, přišla další těhotná paní, sedla si těsně vedle mě a když z mého stenání pochopila, že jsem cizinka, pěkně nahlas řekla své kamarádce, že si mě vyzkouší. Začala se mě ptát na sérii nesmyslných otázek a mezitím se stejně nahlas bavila s kamarádkou "Na co se jí mám ještě zeptat?" Jo, takže žádnej ostych, nepochopila, že rozumím jejímu hlasitýmu špitání s kámoškou, že by měla být trochu taktní, nic, měla prostě radost, že mluví s cizinkou. 

Rozhodně si ale nemyslím, že jsou Češi zlí nebo jiným způsobem horší než jakýkoliv jiný národ. Já si myslím, že jak se chováte vy, tak se vám to vrací. Jasně, někdy narazíte na člověka, kterej má blbou náladu, kdo z nás ji někdy nemá? Češi jsou podle mě spíš víc obezřetní, bojí se mluvit s cizími lidmi, protože hned zkraje čekají, že jim podkopnou nohy. V Turecku se ale taky najdou blbci. Tak třeba. Mám moc ráda seriál Istanbullu gelin, Istanbulská nevěsta. Nedávno jsem psala na Instagramu jeden komentář, jestli by mi mohl někdo napsat, co říkal seriálový hrdina na konci, že tomu nerozumím. Jedna paní v klidu odepsala, druhá paní se do mě začala navážet, že když neumím turecky, ať ty seriály nesleduju, že turkům nerozumím a ať si zůstanu tam, kde jsem. Jak kdybych byla osmanskej válečník a chystala se obsadit její rajón. Měla blbej den, možná připálila rejži, napsala jsem jí, ať se zvedne od televize a jde se projít, že jí bude líp, pak jsem jí zablokovala. A to je ale výjimka, jinak jsou Turkyně vážně Milý a když už to nemyslí vážně, tak to aspoň hrajou. Když jsme v obchodě s Meryem, která je trochu na pěst, tak chci co nejdřív vypadnout a ne si s někým povídat, takže jsem protivná i já, vysílám engativní vlny, znáte to, karma, přesouvám to na prodavačku, ta na zákazníka... Prostě všude je něco.

5) Vlídný přístup k dětem
Jóó, děti. Sama se s tím jako matka téměř tříleté dámy potýkám téměř denně. Jedeme v tramvaji, Lady se otočí na pána za ním a zeptá se: "Ako sa máš, pane?" Pán se ani neusměje. Lady jede po ulici na koloběžce, paní jí říká, ať jede pomalu, aby nespadla. Její manžel se na ni otočí, že co jí je potom, ať si klidne držku rozbije, dyť je to cizí děcko. 

Teď jsme jely vlakem, na nádraží jsem Meryem koupila kakao do hrnku, aby se zahřála. Sedneme si, bum, kakao spadne. Nemám ubrousky, nemám kapesníčky, nic. Utírám to oblečením, který mám v tašce. Paní naproti se zamračí a nezapomene si rýpnout: 

"Já to hned věděla, že se něco stane." 
"To netuším, jak jste mohla něco tušit, moc se vám omlouvám, ale dcera to neudělala schválně."

 Utřu kakao, podám Meryem asi zpoloviny plný hrnek, bum, kakao spadne. Paní vylítne, odmítá si sednout, přitom na sobě nemá ani kapku, hází po mně i po malé hnusný pohledy. Meryem je to líto, začne brečet. Já mám slzy na krajíčku, uklidňuju Meryem, omlouvám se paní paní. Nakonec se vymění s někým jiným, aby neseděla naproti Meryem. V Turecku by si Meryem vzali na klín, aby ji zabavily a ona přestala plakat, kdyby jim náhodou polila kalhoty, mávli by nad tím rukou a ještě by jí koupili nový kakao.

6) No stress

V Istanbulu je strašný chaos, vždycky jsem z toho byla unavená, ale na druhou stranu jsou Turci tááák v klidu a pomalí, na všechno mají spoustu času a nic je nerozhodí. V Česku není takový chaos, ale i přesto jsou lidi strašně uspěchaní. Jen si to vezměte. Přijedete do Prahy, vylezete z metra a dav vás strašně tlačí dopředu. Na ulicích lidi spěchají. Automaticky zrychlujete taky, aniž byste nad tím přemýšleli. Každý den si píšeme seznamy toho, co musíme udělat (já to dělám taky, miluju odškrtávání a ten pocit, když je hotovo, je skvělej), kam zajít, co vyřídit. A tohle není o porovnávání Turecka a České republiky, jen tam to prostě plyne tak nějak pomaleji, klidněji. A ačkoliv mě jejich laxnost někdy velmi velmi vytáčí, někdy ji sama u sebe postrádám.


7) Rodina

Z Milého rodiny jsem úplně paf. Je jich prostě... tolik. Na svatbě jsme měli  přibližně 500 hostů, jestli jsem jich znala 100, tak to je moc. A to si vemte, že z mé strany tam bylo jen pár lidí, jinak jsou ty svatby mnohem větší. V Turecku máte rodinu všude. Jdete k řezníkovi, potkáte strejdu přes 12 kolen. Na trhu se přetahujete o meloun s tetou Milého tety. A tak dále a tak dále. A mně osobně se moc líbí, jak spolu všichni vychází. Minimum hádek, zášti nebo schválností. Když mi někdo volal a řekla jsem, že jsem doma, často následovala otázka: "Kdo tam je?" Tak nějak automaticky se prostě počítá s tím, že je u vás nějaká návštěva. Na druhou stranu je to ale někdy trochu opruz. Teta Filiz má narozeniny, strejda Ibrahim má novou práci, sestřenice Mutlu je těhotná, sestřenice Selda porodila, synovec Ali jde na vojnu... Pořád se musí někam chodit, protože když se neukážete, je to ostuda. Abych si neprotiřečila: Je strašně krásný vědět, že kolem sebe máte takhle širokou rodinu, že nikdy nejste sami, ale někdy chcete mít pátek nebo sobotu večer pro sebe, ne jít zase někam na návštěvu.

8) Přání a zaklínadla

Název osmého bodu zřejmě není to pravé ořechové, ale nenapadá mě nic lepšího. Strašně často se mi stává, že bych nejraději řekla něco Turecky, protože Turci mají na všechno, na jakoukoliv činnost nějaké přání, odpověď nebo zaklínadlo.

Když vidíte někoho pracovat, řeknete mu kolay gelsin - v překladu něco jako - ulehči si to, ať to jde lehce.  A těch příležitostí, kdy to říct, je tolik... Jdeš do obchodu, jdeš z obchodu, soused něco opravuje... Tak jim aspoň řeknu: "Ať to utíká."

Snědli jste něco dobrýho? Viděli jste něco, co někdo vytvořil rukama? V Turecku byste řekli: Ellerine sağlık, zdraví tvým rukám. Zpěvákovi byste řekli zdraví tvé puse...  Alláh ochraňuj, Dá-li Alláh, Když Alláh dá... Ono to zní možná trošku vtipně, ale mně se tyhle jejich čarovný řeči moc líbí, naše Máří si včera malovala s Milým, ten vybarvil opici a ona na něj: Mashallah baba, mashallah... Čímž vyjádřila ocenění:-)

9) Respekt

V Turecku ho vnímáte na každým kroku. Tuhle někdo líbá ruku stařečkovi a pak si s ní jemně ťukne o čelo na důkaz respektu, támhle je na mladíkovi vidět, jak se trochu kaje, protože se setkal s pohledem někoho staršího, kterýmu se nelíbilo, že zrovna mluvil sprostě. Rozjívení kluci vrazili do paní a můžou se utlouct, aby se jí pořádně omluvili. Mladší brácha oslovuje toho staršího na důkaz respektu "abi" a starší sestru zase "abla". Jednou v životě jsem na svoji ségru, která je o 9 let mladší než já, zkusila, že by mě měla trochu respektovat, no takhle se mi v životě snad nikdo nevysmál. Milý si nikdy nezapálil cigáro před svým tátou, protože ho prostě respektuje jako staršího, a to tchán není vůbec přísnej nebo zlej člověk.

Já se jdu zase ponořit do Vánočních příprav, tak se mějte krásně a hezký týden!

Bára
Instagram TADY

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!