Jak jsem měla den blbec

by - listopadu 04, 2017

Jsem člověk s pozitivním přístupem k životu, ale včera jsem měla prostě chuť zabít všechny okolo sebe a hodit si to taky.


Říká se tomu DEN BLBEC. Ráno slyšíte z rádia špatnou zprávu nebo se na internetu dočtete o nějaké kravině, která vás rozhodí. Od té doby jste protivní, nic nejde, blbý události se kumulujou až do doby, než jdete spát nebo si nedáte dvě deci.


  • Jestli neznáte přístup Turků k životu - na všechno mají čas, všechno řeší s klidem, klidně o pár dní či týdnů později. A myslím, že v ČR je to úplně naopak, proto jsou všichni ve stresu a protivní, prodavačka za pultem se prostě smát nebude, protože denně kouká na tisíce obličejů, který jsou znuděný, nenápadně odfukují ve frontě, protože vajíčka stojí pade a ne třicet a zase je otevřená jenom jedna pokladna. A může za to ta prodavačka, protože je nejblíž. A když jsou protivný lidi, je protivná prodavačka a jsme zase v tom začarovaným kruhu. Jak jsem na ten ledověj klid v Turecku nadávala, tak teď mi teda safra chybí.


  • Ségra včera dopoledne odvážela Meryem k našim, tak jsem toho využila a oběhala, co bylo potřeba. Trochu mě to vyčerpalo, měla jsem žízeň, všude milion lidí, potřebovala jsem čůrat, v obchodech horko a já blbec si vzala teplej kabát, bolela mě hlava, protože jsem toho ten den málo vypila... Sama sobě jsem byla protivná.


  • Když jsem stála ve frontě v prodejně s mobilními telefony, přišel pán, který si mě vybral jako vrbu a osmnáctkrát zopakoval, že mu synovec něco v telefonu nastavil a každou hodinu mu něco zvoní. Neměla jsem vůbec náladu, tak jsem tam jen stála, potila se, přikyvovala a modlila se, ať už prodavačka dotelefonuje a já přijdu na řadu. Pán se mě pořád snažil předbíhat, ale já potřebovala jen koupit nabíječku, takže taky rychlovka. A on to nemohl pochopit. Možná jsem mu měla říct nějakej příběh.


  • Pak jsem se pohádala se známou. Měly jsme obě rozdílný názor na věc a ona se rozhodla mě odstranit navždy. A teď se to ve mně pralo. Nesnáším konflikty s lidma, takže jsem se to snažila urovnat, na druhou stranu jsem věděla, že o to nestojím I tak jsem z toho byla špatná. Nakonec to ale beru tak, že to takhle prostě mělo být a netřeba truchlit.
  • Byla jsem v bance. Dobu jsem čekala v tom teplým kabátu, až na mě přijde řada, milion lidí, pátek odpoledne, klasika. Vkládala jsem na účet peníze a měla je ve dvoustovkách. Paní za přepážkou mi řekla, že je nemám správně srovnané, že všechny musí jít jedním směrem. Tak jsem je přerovnala. Když jsem jí je podávala, paní mě otráveně upozornila, že jsem s tím vůbec nic neudělala a vysvětlila, jak to má být správně. Chtěla jsem jí vyprávět svůj příběh o blbém dni, ale to bych ji do toho musela zahrnout a to bych určitě ty dvoustovky musela přerovnávat znovu nejmíň pětkrát, za trest.


  • Ujela mi tramvaj před nosem. Víte co, nad tímhle se pozastavuju dnes a denně. Pořád jsem zvyklá z Turecka na tamní dopravu. Dolmuš zastaví, kde chcete zrovna vystoupit a když autobus stojí v zácpě nebo na křižovatce, není problém, řidič na požádání otevře dveře. Už jsem se kolikrát nadechovala, abych poprosila, aby mi zastavili, ale pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně v české tramvaji a že bych byla za idiota. No a abych přešla k tématu - tramvaj stojí, už má zavřený dveře, ale pořád stojí. Ke dveřím doběhne staroušek, paní s kočárkem, student, kdokoliv, třeba včera já. Mačkám čudlík, ale dveře se neotevírají. Tramvaj ještě chvíli provokativně stojí a pak prostě odjede. A ty za ní chceš ukázat fakáče, ale jseš dáma, že jo.


  • Doma jsem oplachovala hrnek a loktem dloubla do skleničky, která spadla a rozbila se. Šla jsem pro vysavač, ale přestal sát, protože byl plný pytlík. Nový jsem samozřejmě doma neměla, protože jsem houby bydlenka, takže jsem vytahovala ten bordel rukou do koše, aby se aspoň trochu uvolnil a já mohla dovysát střepy. A jak jsem tak tahala ten bordel, tak jsem začala brečet, protože toho na mě bylo prostě moc. A vůbec se za to nestydím a nepřipadám si labilní, protože mi pak bylo mnohem líp.
  • Večer jsem měla sraz s kamarádkou Káťou. Najela jsem na YouTube, vyhledala postup na večerní líčení a začala. Stíny nedržely tam, kde měly a popadaly mi z očních víček pod oči a na tváře, takže jsem vypadala jako kretén. Když jsem zahladila stopy, dostavila jsem se na místo a vše bylo úplně v pořádku. Všechno jsme probraly, vypily každá láhev vína a po zavíračce tančily na kurdské tance. Káťa má Tunisana, já Turka, takže jsme si trsly i něco z těchhle krajin a střihly si i scénku východních svateb. Jsme vdané, spořádané ženy, bavíme se na úrovni. 


Dneska ráno jsem si uvědomila, že jsem se tomu moc poddala a ztratila den života, úplně zbytečně. Skoro všechno šlo vyřešit jinak, s klidem a lehkou hlavou. A když to vezmu kolem a kolem, tak mi z toho zase vyjde pozitivum - podle mě není vůbec špatný mít jednou za čas takhle blbej den, protože to je důvod, proč si dát s kamarádkou víno, protančit střevíce a uvědomit si, že když nejde o život, jde o hovno.

Hezký zbytek víkendu!

Babs




You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!