Příběh fotky modlitebního koberečku

by - prosince 12, 2017



Miluju mešity a ráda je fotím. A tak jsem si zas jednou udělala výlet, Hvězda po boku. 

Fotím, fotím kobereček, Meryem si hraje v modlitební části pro ženy, je potichu, nikdo tam nebyl, je to ok. Jenže když je Lady potichu, bude průšvih. Najednou koukám, Lady zdrhá. Bosá vyběhla z mešity, na sobě asi deset růženců. Běžím za ní, vyhrožuju, prosím, vydírám, taktéž bosá, zahalená od hlavy až k patě, oděv si prišlapávám. Probíhá mezi chlapama, kteří sedí v hloučku a nevěřícně na nás zírají, možná jim připadáme jako zjevení, na který tak dlouho čekali.

Meryem se děsně nahlas směje, bere to jako hru a přidává na rychlosti. Stále za ní běžím, házím kabelku i foťák bandě mladejch holek, ječím na ně, že se vrátím, ať mi to pohlídají, díky. Lady vybíhá na ulici. Běžím za ní, scéna jak z akčního filmu. Dvě cizinky vybíhající z mešity do hektického dne rušného Istanbulu, obě bez bot, jedna zahalená a už trochu naštvaná, druhá, v té době asi dvouletá, ale se značným náskokem, ozdobená enormním množstvím modlitebních korálků, klátící se smíchy. 

Vypadaly jsme jako dvě magorky. 

Po cestě zpět posbírám svůj majetek, obujeme se a chystáme se k odchodu. Když sundávám růženec, Meryem začíná natahovat. Vysvětluju, že prostě nemůžeme šlohnout růženec z mešity, protože Alláh nikdy nespí a za tohle by nás potrestal minimálně večerní návštěvou půlky Aydinovic rodiny. Slibuju koupi tesbihu (tak se to jmenuje, aby bylo jasno) a odcházíme. 

Tak jen kdyby si někdo chtěl říct, že je ta fotka úplně o ničem - není, vždycky pro mě bude mít význam.

Bára

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!