Jsem sama! Aneb 10 běžných chvil, kterých si váží jen matky "odložených" dětí

by - ledna 19, 2018

Nedávno na svým Instagramu Nikol Štíbrová postovala fotku o tom, jak je báječný jít SAMA do drogerie, i když vlastně vůbec nic nepotřebujete. Milionům žen na planetě se teď změnil život, protože zjistily, že užívat si nákup toaleťáku o samotě je normální a není potřeba si to vyčítat.



1) Když máte dítě, je prostě báječný ho na chvíli strčit partnerovi a jít třeba jen s košem. Najednou se ten černej pytel plnej bordelu proměňuje v krabičku poslední záchrany a klidně ho ponesete k popelnicím do druhé vesnice jen proto, abyste se prošly. Doma se vymluvíte na to, že  vaše popelnice byly úplně plný a je přece do háje úplně jedno, že je ráno vyvážely. Prostě byly plný. A najednou je vám úplně fuk, že máte na sobě tepláky s vytahanejma kolenama, na hlavě byste mohla smažit vajíčka, jak máte mastný vlasy a kruhama pod očima by mohli proskakovat lvi v cirkuse. Jste totiž sama!

2) Nákup o samotě, to je taky úplně jinej level. Jak už psala Štíbrovic právě o tý drogerii, tak já když zajdu do DMka, tak si připadám, jak kdybych se probrala po čtyřiceti letech v komatu. Nadšeně koukám na všechny ty čističe záchodů, čtu si složení přípravků na pročištění potrubí a doma se pak plácám po ramenou, jak jsem se zase kulturně obohatila, procvičila chemii a trochu i zameditovala. Užívám si to, že najednou NIKDO nemá potřebu vyzkoušet všechny odstíny rtěnek a očních stínů, že DMko nemusí být evakuovaný kvůli tomu, že NĚKDO zamořil prostor všemi parfémy, na který došáhl a že si NIKDO nehází do košíku všechno, co má na obalu medvídka nebo pandu. Najednou mám čas vybrat si toaletní papír nebo houbičky na nádobí v těch nejlepších barvách.

Lady jednou odtušila, že jí nekoupím Kinder vajíčko, tak to zkusila jinak. Vzala si ten svůj prťavej košíček, bez mrknutí předběhla frontu, položila vajíčko k nákupu nějakýho pána a zdrhla. Čekala před pokladnama, až pán zaplatí a jsem si stoprocentně jistá, že by si to vajíčko od pána vydupala, kdybych ji neměla prohlídlou jak kdyby byla moje a nebyla jí v patách.

Když byla menší, stávalo se, že když jsem byla zrovna na nákupu sama a měla nákupní vozík, jezdila jsem s ním sem a tam nebo se ho snažila uhoupat, jak jsem byla zvyklá od kočáru. Taky jsem šátkovala, takže když jsem stála na zastávce nebo kdekoliv jinde a Meryem nebyla se mnou, jako pitomec jsem se pohupovala v bocích, aby se ten nikdo neprobudil.



3) Procházka po ulici, jó, to je taky úplně jinej level. Když jdete sama, najednou zjišťujete, že existuje život i NAD váma, ne jen pár centimetrů u země, protože prostě nemůžete odvrátit zrak, jinak by se bezpochyby stalo něco hroznýho. Čekáme na autobus a Meryem se děsně líbily červený bobulky na keři. NEUSTÁLE jí opakuju, že to jsou bobule pro ptáky, i když teda popravdě vůbec nevím, jestli ptáci ty bobule jí, ale někdo mi to říkal, když jsem byla malá a dodneška tomu věřim. Četla jsem jízdní řád, pak koukám, Meryem u bobulí. Ona by je teda nejedla, ale drala se pod keř, kde si zas nějakej pejskař nesebral hovno po svým miláčkovi, takže to vypadalo, že do něj šlápne. To bych pak možná raději snědla ty ptačí bobule já, než to voškrabávat. 

Najednou si užíváte mraky, stáváte se odborníkem na souhvězdí a přesně víte, v jakým okně hejbli s květináčem.

4) Rychlost procházek taky nabírá tempo. Já teda nechodila nějak extra rychle téměř nikdy, ale vždycky, když jsem sama a někam jdu, tak mám najednou chuť si poskočit, protože je to úžasný chodit rychleji než 0,5 km/hod, nezkoumat každej kamínek a lístek. Někdy prostě jen JDU za halasného zpěvu songu Já se vznáším, já si létám nadpozemskou rychlostí...



5) Cesta na tramvaj. Máme to asi 200 metrů, ale někdy mi přijde, že je to jak maratonová trasa. Po cestě je totiž tolik podnětů, který zaujmou. Každou výlohu okouknout, každýho pozdravit, očuchat každou kytku v květinářství... nemusím asi říkat, že mezitím projede těch tramvají 15. 

6) No a v tramvaji, případně jiným dopravním prostředku. Meryem moc nebaví sedět, takže s sebou na delší trasy tahám knihy na zabavení, někdy jich je tolik, že se mi lidi vyhýbají obloukem, protože se bojí, že jsem Jehovista a budu jim nabízet nějaké chytré čtivo, přitom tahám jen neškodnýho Krtka a Peppa Pig. Mimochodem, věděli jste, že Peppa Pig je holka? Já to třeba donedávna netušila, takže to k něčemu přece jen je. Na kratší vzdálenosti spoléhám na své velmi zábavné hry aka kdo první uvidí červený auto nebo počítání psů, který vidíme z okna. Že je to vopruz zjišťuje poslední dobou i Lady, takže se radši baví tím, že komentuje aktuální dění. 



Seděly jsme v tramvaji, Meryem se otočila na paní, chvíli ji pozorovala, pak se otočila na mě a zeptala se, proč je paní smutná.

"Mari já nevím, jestli je paní smutná."
"Asi se počůrala."

Chvíli potom jsme já a mí spolucestující začali podezřele modrat, protože jsme se neodvažovali nadechnout. Jediný skřítek v modré bundě přímo přede mnou do ticha prohlásil: "Mami, to ale pěkně smrdím, viď?" "Tos byla ty?" řekla jsem tak, abych u toho nemusela použít nos a ona děsně radostně řekla: "No, já jsem si prdla, hahahaha." Pak jsem omdlela.

A nedávno jsme se vracely večer domů a sedly do vagónu, kde seděl pán zřejmě bez domova, soudě dle tašek a zápachu, který vyzařoval. Sedly jsme si dál od něj, protože jsem prostě tušila průser. Pootevřela jsem okýnko, jiný pán, očividně s domovem, na mě spiklenecky mrknul, dobrý, nikdo mě neodsuzuje. A najednou se NĚKDO zeptal: "Mami, co to tady tak hrozně smrdí?"

7) Návštěva lékaře - Kdo by to byl řekl, že i návštěva lékaře může být relax, i když se vám zrovna vrtá někde pod pasem.

Dnes jsme byly u zubaře. Meryem se trochu bála, tak jsem jí vysvětlovala, co jí bude doktorka dělat, jak to bude probíhat, že půjdu klidně první, aby viděla, že to nebolí.Nakonec šla první Meryem. Byla děsně důležitá a když zubařka začala sklápět křeslo, uvolnila se a dožadovala se opáčka. Pusu otevírala ukázkově, pak jsem šla na řadu já, Meryem mezitím malovala mámu, tátu i paní doktorku. Při odchodu začal řev, že chce za paní doktorkou na to křeslo! Utěšil ji až fakt, že přijdeme velmi brzo znovu, že jí budou vrtat zuby, vůbec totiž nemá páru o tom, co to je, ale funguje to, to je hlavní. Doma zjistila, že u zubařky zapomněla panenku, myslím, že to udělala schválně, ale volám, hledají panenku, Meryem chce mluvit s doktorkou po telefonu, rychle se loučím se slovy, že se těším na shledanou. Odpověď zní jen nashledanou. Nětěší se snad?!

8) Káva. Tak a teď si sednu a vypiju si kafe. "Mamííí, já chci vodu. Mamííí, já chci čůrat." A najednou je večer a vy jste vděčná, že do sebe to kafe můžete lupnout studený, protože ajskafé se taky počítá, a když zrovna nemusíte nikomu umejvat ručičky nebo oblíkat panence šaty, dopřejete si ten luxus a kafe šoupnete na dvě minuty do mikrovlnky.

9) Potřeby. Sedíte na toaletě, dveře zavřené a prostě si to užíváte. Najednou se hejbne klika a vetřelec se zeptá: "Co děláš?" "Tancuju!" "A proč?" Splachujete se a užíváte si jázdu potrubím, protože jedete sama.

10) Telefonní hovor. Voláte na úřad, kamkoliv, co je prostě nutný a potřebujete k tomu klid, ale potomek usoudí, že potřebuje být součástí všeho, co zrovna děláte, takže se začne dožadovat mobilu. Když se s trapným úsměvem, který úřednice sice nevidí, ale zcela jasně ho odtuší, omluvíte a dítěti přeslazeně vysvětlíte, ať minutku vydrží, že si pak půjdete hrát, začne ratolest vřískat hlasem, za který by se nemusela stydět ani Lucie Bílá v době svý největší slávy. Odeberete se tedy do ložnice, otočíte klíčem a pokračujete v hovoru. Dítě se dožaduje vstupu, buší na dveře, vříská a dramaticky ječí mami pusť mě. Jelikož úřednice neví, co se u vás děje a najednou není schopná to ani odtušit, tři minuty po ukončení hovoru vám klepe na dveře sociálka...

... A to všechno jen proto, že jste se rozhodla být matka.

Máte to taky tak?

Bára



You May Also Like

4 komentářů

  1. Jó... je to sice již hodně hodně dávno, ale vzpomínky se probudily. A to si myslím, že jsem měla hodné chlapečky☺ aspoň ten starší byl vzorňák, ten mladší (žije šestým rokem v Istanbulu) to bohatě vynahradil. A ne, s jejich přibývajícím věkem to není lepší. Jen jiné. Dodnes jsem vděčná, že manžel kluky bral o víkend na chatu. V opačném případě by šlo o duševní zdraví...☺☺☺
    Úžasný článek (tedy jako vždy), takový fakt ze života.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, jak se jmenuje "istanbulský" syn? Do nového roku si přeji koupit chatu!:-) A díky moc za pochvalu! Mějte se hezky, Bára

      Vymazat
  2. Baru, asi dvakrat jsem se pocurala smichy a byla jsem vyhostena z busu za ruseni klidu 😂 bozi skoro ve vsem jsem se poznala az na to, ze na wc jsem se zacala zamykat nedavno. Do te doby jsem mela na one mistnosti vzdy asistenci pri utirani a vety mamko ja pomuzu, ukaz ja utru poradne apod. Jinak ja mam jeste bod c.11 neb u nas neni vana takze se sprchuji s mladym a nejen ze mam kvalitne umytej podvozek ale mam i skvele naladene radio 😜 jestli vis co myslim. Takze ja doma muzi pak rikam ze ani nevi co to je za luxus sprchovat se o samote.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D presne! Dnes jsem poslala Meryem sprchovat se sama a zatim jsem relaxovala u uklidu hracek. A najednou se ozvalo: Mami, pojd, mam tady bazen! Ty jo, ucpal ss odpad, neodtikala voda, takze byla po cele koupelne a Meryem lezela ve sprchovym koute jak morska panna a vylozene si hovela jako:)

      Vymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!