Zítra už stejný nebude. A vadí to?

by - února 02, 2018

Byly jsme domluvený na půl jednou. Trošku jsme se zpozdily, tak nás vyhlížela z okna. Když ji Meryem uviděla, radovala se a nepřestávala mávat. Stála za oknem, upřímně se smála a mávala taky. Z celýho srdce mě to dojalo. Babička.


Nevím, jestli je to přibývajícími léty nebo tím, že jsem máma, ale nikdy předtím mi tak nepřišlo, že čas tolik letí. Je to jako včera, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná a letos půjde Máří do školky. Je to jako včera, kdy jsem si hrála s babičkou na školu a učila ségru kouřit. Pro moji mamku je to určitě jako včera, kdy potkala nejhezčího chlapa ve městě a za pár měsíců si ho vzala. Pro mýho taťku je to jako včera, kdy mu (prý) nepřestával zvonit telefon, protože mu furt volaly holky, ať jde na rande.

Prohlížely jsme si fotky, když jsem byla malá já, ségra, taťka i babička. Vzpomínaly jsme na to, jak jsme si hrály na školu a se ségrou zase na to, že letí na dovolenou, ta trhala papírky a machrovala, že má cizí měnu. Obě jsme měly skleněný oči dojetím, asi se nám v hlavě promítalo to samý, ale zároveň jsme se u toho pořádně nasmály.

Dnešní návštěva u babičky byla moc hezká a znovu jsem si díky tomu uvědomila jednu strašně důležitou věc. Ve vlaku jsem se nemohla soustředit na knížku, protože jsem si to pořád přehrávala v hlavě.



Koukat se na starý fotky nás dovedlo k tématu, jak se žilo dřív a jak se žije dnes. Babičky tatínek byl švec a za druhé světové války spravoval boty dokonce i partizánům, maminka se starala o hospodářství. Šetřit se nedalo, boháči taky nebyli, ale sama babička uznala, že lidi k sobě měli blíž

Kde je dneska chyba? Počítače? Telefony? Ale vůbec, chyba je v nás. Sedíme v jedné místnosti, ale vůbec nejsme spolu. Projíždíme Instagram cizích lidí, sledujeme, kolik máme lajků, pro nás nudnej den, pro naše dítě je to ale další den jejich dětství. Té části života, na kterou budou vzpomínat nejčastěji.

Minulý týden jsme šly večer s Meryem vyhodit koš do tříděnýho odpadu. Tříminutová cesta ve mně zanechala zážitek na celej život



"Mami, Měsíček jde s náma vyhodit koš!" Koukla jsem nahoru a fakt, Měsíc vypadal, jak kdyby šel s náma. 

Chodily jsme tam a zpět, utíkaly, stály,... A Měsíc dělal to samý co my. Tři minuty pro mě znamenaly tak strašně moc. Jak ty děti dokážou vnímat všechno, co my bereme jako normální, běžnou věc. Od té doby vždycky, když jsem se podívala na Měsíc, jsem si říkala, že jde tam, kam jdu já a vzpomněla si na tu naši hezkou chvilku.

Minulý týden byl pro mě náročný. Nahromadila se spousta práce, pouštěla jsem pohádku a říkala, že nemám čas. Do noci jsem seděla u počítače a řešila věci pro někoho jinýho. Večer jsem se před spaním omlouvala, že vím, že jsem hrozná máma, ale že jsem to prostě potřebovala dodělat. Říkala, že to nevadí, že mě má moc ráda. Byl to týden. Jeden jedinej týden, ale mám pocit, jak kdybych promeškala pět let.


Minulý týden a dnešní návštěva babičky pro mě byly jasným prozřením. Nastavila jsem STOP STAV objednávkám a sama sobě řekla DOST - už jen tolik aby to nezasahovalo do mýho rodinnýho života. Je skvělý, že mám e-mail plný zpráv od lidí, kteří potřebují napsat texty na web, ale bude na tohle vzpomínat moje dítě za pár let? 

Jestli zase někdy uvidíme Měsíc, sice to nebude jako poprvé, ale komu to vadí? Znovu můžeme skákat a schovávat se před ním. Znovu můžeme dělat kraviny, válet se v listí, sbírat šišky, lakovat si nehty, malovat po sobě moukou... Je jedno, jestli to bude poprvý nebo podruhý, hlavně, že to BUDE. 

Úklid počká. Práce počká. Všechno počká. Ale dětství, to nepočká.

Ani se nenadějeme a z těch malejch prcků budou dospěláci. Budeme jim vyprávět, jak jsme chodili s košem a Měsíc chodil s náma. Zítra už to stejný nebude. Každej den, kterej je pro nás úplně normální, je jejich dětství. A já to teda jako máma nechci promeškat. Ani kvůli sobě, ani kvůli ní.

Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka z dětství? Napište do komentářů, budu ráda!
Mějte se krásně, Babs






You May Also Like

5 komentářů

  1. V mém dětství chytré mobily nebyly, ani počítače u každého nebyly, to bylo luxusní. Jako dítě jsme byli celý den na zahradě s dečkama celé vesnice, hráli jsme si hezké hry, sem tam se i pohádali ale moc to netrvalo. Dnes škoda, že děti se prvně ptají, jestli je tam, kam půjdou internet a podle toho prý přijdou s maminkou na návštěvu což je pro mě velká škoda

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Baru, prišla jsem si zavzpomínat na Turecko a takový hezký nový kabátek stránek a ještě něžnější článek o dnešní době. Já si myslím, že můžeme dětem udělat dětství, takové, jaké jsme mívali mi. Jsem na mateřské 7 let a spousta lidí mě odsuzuje, jenže já to vidím naprosto identicky. Každý den s dětmi je kouzlo života, aspoň teda toho našeho. Ale pro každýho je priorita něco jinýho a pak to bohužel odnáší děti. Co se týče technologií, tak je to průser dnešní doby, ale dá se tomu odolávat. Nejstarší přišla do styku až kolem 6-ti let, televizi pouštíme na večerní pohádky jen občas, využíváme média ale k pouštění dokumentů a audionahrávek. Děti jsou neskutečně hraví, plní fantazie, prakticky neznají nudu a tím, že jsou tři, tak dokáží již hrát i společenské hry (kvarteto, dámu, lodě). Je ale pravdou, že k médiím se dá sklouzout jednoduše a tak to musí především vycházet od rodičů jako vzor. Tím pádem u nás televize nefunguje a ostaní média sporadicky. Tím jsem podle většiny asociál, ale já na to budu jednou moc hezky vzpomínat, jak nám bylo spolu fajn.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Luci, díky za ocenění novýho vzhledu!:-) Tak zrovna u tebe si myslím, že jsi vzorová máma, co se týče péče o děti a času pro ně:-) Už se na vás těším! Pusu B.

      Vymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!