Tři, dva, jedna... já běhám!

by - března 27, 2018

Dávám si předsevzetí. Miluju předsevzetí. Vždycky na Silvestra věřím, že se ke mně přes noc přestěhuje pevná vůle a já dokážu všechno, klidně udělat z planety Země hranol. Stejně tak jsem si na Silvestra řekla, že v roce 2018 uběhnu půlmaraton. Prvního ledna jsem vyběhla a dnes jsem si poprvé oblíkla krátký triko. Nedává to smysl? Ale jo.



Můj taťka má za sebou několik maratonů, mamka taky jeden uběhla. Když jsem stála v cíli a čekala na taťku nebo jen u trati přihlížela té skvělé atmosféře, brečela jsem dojetím. Všechno bylo tak skvělý! Vždycky mě to namotivovalo a řekla jsem si, že začnu běhat. Po týdnu mě to nadšení přešlo. Taťka si zvykl a vždycky mi říkal, že "Jenom kecám, ale nic nedělám."

A já se kousla. Hecla jsem se a prvního ledna šla běhat. Uběhla jsem celé TŘI kilometry!:) O dva dny později pět, pak šest... Zpočátku to byla pruda. Běhala jsem potmě, aby mě nikdo neviděl, když naproti mně běžel někdo jiný, klopila jsem oči, nosila jsem sice běžecký oblečení, ale takový, aby mi nebyl vidět zadek a do běhu jsem se nutila. Ale dál jsem chodila, chtěla jsem to taťkovi nandat. Čekala jsem na tu chvíli, která měla být podle taťky jak orgasmus, kdy běžíš, už nemůžeš, ale jseš v takové euforii, že chceš běžet dál.

V sobotu jsem TO konečně zažila. Běžela jsem okolo brněnské přehrady a když jsem doběhla na most pod hrad Veveří, kde začínala druhá půlka běhu, regulérně jsem se rozbrečela. Kolem mě byla nádherná příroda a já zažívala naprostej pocit štěstí. Kvůli běhu! Cejtila jsem něco, co nejde popsat. Přede mnou bylo nějakých sedm kilometrů a já byla namotivovaná jak nikdy. Chtěla bych napsat, že jsem ten zbytek do cíle lesem protančila, ale bylo to docela těžký, takže si pohádky nechám na příště. Ale dala jsem to!

Včera přišel Milý dřív z práce a první, co mě napadlo, bylo, že si teda půjdu zaběhat. Jenomže jsem si vyprala běžecký věci, včetně bundy a mikiny, která mi zakrývala zadek. V lednu bych z toho asi měla radost a řekla si, že to je přííííšerná škoda, ale že běhat jít prostě nemůžu. Včera jsem ale chtěla jít běžet, těšila jsem se na to, tak jsem sáhla po běžeckých tříčtvrťákách a mikině, která mi ale zadek nezakrývala. Chvilku jsem koukala do skříně, ale pak mě zase osvítilo. Proč bych ho jako měla zakrejvat? Zapla jsem mikinu a běžela. Na zadek jsem si ani nevzpomněla. Pro vás je to možná blbost, ale já s těmi svými tvary docela bojuju. Mám krátký nohy a větší zadek, nic přitažlivýho. Proto pro mě bylo "odhalení se" osobním vítězstvím. Uběhla jsem vytyčenou trasu, ale zbývaly mi ještě dva kiláky do cíle a nechtělo se mi kličkovat mezi domy, tak jsem zaběhla na stadion vedle studentských kolejí. Ještě před dvěma měsíci bych tam v životě nevkročila. Aby na mě lidi koukali? Ee, to asi ne. Včera jsem tam přiběhla jakoby nic, běžela mezi dalšími běžci a dala si strečink na trávě vedle běžecký dráhy. Myslim si, že správnej playlist je důležitým bodem k dosažení úspěchů, takže mi příznačně při odchodu z areálu začal hrát Michal David a jeho Poupata. Neměla jsem k tomu orgasmu daleko.



Je to teprve tři měsíce, co běhám, ale s klidem můžu říct, že to miluju. Miluju tu chvilku, kdy nazuju tenisky a vybíhám. Miluju ten pocit, když mi aplikace hlásí každej další kilometr, kterej jsem uběhla. Miluju, když stojím ve sprše, smývám ze sebe pot a v nohách mi ještě tepe.

Ale aby nebylo všechno tak růžový - před časem jsem šla kolem obchodu, kde měli ve výloze napsáno, že měří tuk v těle. Díky měření se mimojiné zjistilo, že jsem od začátku běhání přibrala tři kila. Hned poté jsme měly jít s Meryem do cukrárny. Zatímco si pochutnávala na čokoládovým dortu, já srkala vodu a ještě jsem přemýšlela, jestli jsem to s ní nepřehnala. Bylo mi strašně. Veškerá motivace byla v háji. Jím dlouhodobě zdravě, i když jasně, že sem tam zaprasím, sportuju, tak jak je doprdele možný, že mám o tři kila víc? Nemělo to být naopak? Neměla jsem už náhodou vypadat přinejmenším jako jedna z modelek Victorias Secret? Proč je vůbec v TV ukazujou a demotivovutivují tak nás, které nejsme geneticky pevné ani vysoké? Googlovala jsem, volala známým, kteří se v tom vyznají a všichni se shodli na jednom - roste mi svalová hmota. Já ale nechci svaly, chci být hubená, říkala jsem si.

Jenomže jsem vydržela bejt smutná tak den. V té době jsem se už totiž cítila skvěle. Zadek už v mých očích nebyl tak velkej, moje silný lýtka nebyly nepřítelem, ale koukala jsem na ně jako na lýtka, který mě nosí, díky kterým můžu běhat. Mávla jsem nad třema kilama rukou. Však tělo ví, co dělá, časem třeba půjdou dolů i kila. Když ne, tak ne.

Od té doby, co běhám, se u mě několik věcí změnilo:

- Piju mnohem míň kafe, stačí mi jedno denně a už se mi párkrát stalo, že jsem si večer uvědomila, že jsem neměla ani jedno.
- Mám mnohem víc energie a vůbec si nepřipadám unavená.
- Líp spím a ráno se mi skvěle vstává.
- Jsem sama se sebou mnohem spokojenější, beru svoje tělo jako parťáka, ne jako nepřítele.
- Těším se na každej další uběhnutej kilometr.
- Dojímám se u knížky u běhu, protože vím, co ta paní prožívá a když popisuje, jak běží závod, představuju si na jejím místě sebe. Je to strašně motivující.
- Při běhu mnohem víc vnímám věci kolem sebe, přírodu, lidi...
- Ostatní běžce neignoruju, zdravíme se a povzbudivě se usmíváme, protože jsme v tom spolu.
- Je tomu asi tak měsíc, co jsem neměla víno, protože co kdybych byla druhý den unavená a nemohla jít běhat?:-) 
- Neřeším sračky. Dřív by mě vytočila každá kravina a každej blbec, ale jsem ve větší psychické pohodě a hodně věcí házím za hlavu. Doporučuju.
- Našla jsem novou životní vášeň. Miluju to.
- Překonávám sama sebe, závodím se sebou.
- Konečně jsem pochopila a aplikovala tolik opěvovaný slovo sebeláska. Jen jsem k tomu prostě musela doběhnout.

Včera mi psal švára, něco potřeboval, tak jsem psala, že napíšu později, že jdu běhat. Zeptal se, jestli už jsem zhubla 30 kilo a já odepsala, že přece neběhám kvůli hubnutí. Sama na sobě vidím, že jsem za tři měsíce prošla fakt velkým progresem. Naprosto jsem tomu propadla, konverzuju s lidma o běhu, koukám na termínovky závodů a běhám pro sebe, ne pro hubnutí ani pro taťku. I když teda sem tam se mi jeho obličej vynoří a požene mě dopředu:-) 

Jsem pořád na začátku, pro spoustu lidí může být tohle moje svěření se úsměvný, ale já mám sama ze sebe strašnou radost a jsem namotivovaná jak blázen. Doufám, že si v prosinci, na Silvestra, sednu a tenhle článek si přečtu a bude mi připadat úsměvnej taky. 

V lednu jsem si totiž řekla, během toho smrtelnýho tříkilometrovýho běhu, že se na půlmaraton přihlásím, až uběhnu 15 kilometrů. Za tři týdny startuju. A když to zvládnu, tak si k listopadovým třicetinám nadělím istanbulskej maraton. Tak mi držte palce a nazujte kecky! Je to boží! 

Mějte se runtasticky! 

Bára INSTAGRAM

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!