Na přehradě

by - července 05, 2018


S Milým a s Lady Meryem rádi trávíme čas venku. S Meryem se většinou na cílové destinaci shodneme, ale Milý, ten je na tom trochu jinak.

"Hlavně mi prosim tě neříkej, že půjdem do lesa nebo jinam do přírody."
"Proč jako?"
"Protože mě tam taháš furt, jednou dvakrát dobrý, ale nemusíme chodit do lesa pořád, ne?"

Milý je takový městský typ člověka. Miluje chodit městem, okukovat baráky, v Istanbulu mě pořád tahal do Nisantasi, takové posh čtvrti plné zbohatlíků a drahejch hader. Nejen, že jsem tam nezapadla, ale hlavně mě to vůbec nebavilo. V lese je to jiný, člověk se tam zklidní, zapomene na všechno okolo... A to ještě můj drahý neví, že jednou budeme žít v roubence bez internetu a za úplňku budeme chodit na bylinky.

No abych to neokecávala. Chvilku jsme se dohadovali na zastávce, jestli sedneme do tramvaje a pojedeme teda zase šmajdat centrem mezi rozpálenej beton, nebo jestli zvolíme trolejbus a pojedeme do té nenáviděné přírody. Vyhrála jsem. 

První problém nastal hned, když jsme vystoupili, protože jsem si spletla zastávku a místo úžasné scenérie nás čekalo poměrně dlouhé přesunutí se tam, kam jsem chtěla. Když jsme tam konečně došli, Milý moji trasu shledal jako neprůchozí, přestože tudy pravidelně běhávám a jde opravdu o pěknou cestu, podle Milýho, který tamtudy nešel nikdy, ale nešlo o nic hezkého. 



Konečně jsme se naladili na stejnou vlnu a rozhodli se tedy pokračovat směrem k brněnské přehradě.

Víte, naše rozhovory jsou vždycky velmi, ale velmi podobné.

Asi nikdy nepřestanu žasnout nad krásou naší země a dávám to patřičně najevo, sem tam mi i slza ukápne. Milý se trochu otráveně zasměje a utrousí, že Turecko je teda mnohem hezčí.

"Ježiš vždyť v Istanbulu nemáte ani trávu prosim tě!"
"Jak že nemáme trávu, bylas třeba tam a tam?"
"No nebyla, když jsi mě tam za čtyři roky nevzal..."

Nejinak tomu bylo i dnes. Meryem běhala po poli, snažila se pochytat holuby na španělský ptáčky s rejží a já dojatě říkala:


"Není to krásný, to dětství? Dívej se, jak je bezstarostná a šťastná..."
"Víš, teď jsem si vzpomněl na Ataturka."
Dojetí přešlo.

Po cestě jsme potkali strom a začali trhat mirabelky. Podle mě byly výtečný, podle Milýho pěkně hnusný. 

Každopádně jsme později narazili opět na toto ovoce, ale nedozrálé, a panečku, to bylo něco na Milýho. Bylo kyselé. V Turecku se totiž prodává v obrovském množství i speciální druh švestky, tzv. yesil erik, zelená švestka. Chutná strašně kysele a mně to teda vůbec, ale vůbec nechutná, ale Turci to fakt kupují po kilech. Takže si Milý natrhal do zásoby a byl šťastnej.



Když jsme došli k přehradě, rozhodli jsme se půjčit si šlapadla.
"Víš, mně to tady připomíná Agvu nebo Sile."
"No, akorát že tam nic není, tady máš okolo lesy, dívej, jak je to hezký."



A takhle bych mohla pokračovat pořád. Neustále se dohadujeme o tom, kde je to hezčí. Už je to asi takové naše společné hobby. Zvláštní, ale společné:-)

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!