Příběh o tom, jak jsme podruhé za čtvrt roku navštívily nemocnici

by - září 25, 2018


Poprvé to byla jasně moje chyba. Čistila jsem odpad a zatímco Meryem sprchovala své metrové tělo, nasypala jsem do umyvadla louh a šla vařit večeři. Když se Meryem dosprchovala, zcela nelogicky jsem ji poslala vyčistit si zuby. Před večeří. Neptejte se proč, netuším. Křik, pláč, krev. Nevěděla jsem, co mám dělat, v tu chvíli jsem poprvý fakt zažila paniku, googlovala jsem číslo na rychlou. 

Tam už se Meryem uklidnila a cejtila se děsně důležitě, že jede "policejním autem," jak říkala. Ačkoliv jsem trpělivě vysvětlovala, že jedeme sanitkou, policejní auto jí asi znělo víc nóbl nebo co, tak to zopakovala ještě sestřičkám. Připadala jsem si jako kretén. Rychlá doveze dítě do nemocnice, samozřejmě, že sestřičky odsoudily mě jako matku, neschopnou postarat se o ni, v pořádku, já se tak cejtila taky. A dokonce jezdí policejním autem. Ty jo, co to je za rodinu? Pro jistotu jsem se optala, jestli na mě zavolají sociálku, prý jen kdybysme tam byli častěji. Ok. Meryem vyšetřovali, jestli nemá popálený i orgány, neměla. Dky bohu. Vzala jsem si ponaučení.

O měsíc později.

"Mami, já mám v nose balónek." 
"Cože?"
"No ten od Bálbíny."
"Jak jako od Bárbíny?" Začala jsem opět panikařit. "Kde máš ten balónek? Jakej balónek?"
"No ten lůžovej. V nose," vypráví a posmrkuje. Ten volejbalovej, kterej strašně chtěla i s Bárbínou.

Ok, googluju. Prý radši na pohotovost. Vyrážíme.

Protivná doktorka si dovoluje tvrdit, že moje dítě lže, že podle vyšetření v nose nic nemá. Oponuju, že své dítě znám, že by v takové věci přece nelhala. Doktorka se tváří kysele, snažím se ji donutit, ať se vcítí do mé situace a netváří se tak blbě.

Odjíždíme s tím, že kdyby cokoliv, máme přijet.

V noci Meryem kontroluju co chvilku, jestli dýchá, jestli ji volejbalový míč neudusil.

Druhý den dělám generální úklid jejího pokoje.

Nacházím volejbalový míč.

Promiňte, doktorko.

Konec příběhu.

You May Also Like

4 komentářů

  1. Snídám často tahini s banánem a myslím na Turecko a tulipánovej výlet:-) Zabrousím na Tvůj web a potím se nad vaší cestou do špitálu...vybavují se mi naše dva výlety, jeden taky rychlou s policajtama v zádech....a druhej s perlama v uších na pohotovost.Nemáme něco společnýho v genech? Ale já myslela, že tohle delaj jen kluci....:-) Každopádné jsem ráda, že jste fit holky. Chybíte nám!!P.s. Ať je takových chvilek co nej
    méně, vysílám do vesmíru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, koukám se na vaše fotky, měly bychom konečně domluvit nějaký sraz v lese:-) perly v uších jsou taky paráda:-) Moc vás zdravím, pusu Bára

      Vymazat
  2. A bude hůř... ;)
    Taky si tak přemýšlím, že budu muset při nejbližší příležitosti ta svoje skoro dvoumetrová monstra zase pochválit. Pač to, co občas zaslechnu od dnešních maminek, vůbec neznám. Zabila bych je na jednu hromadu oba, to ano, ale za úplně jiné ptákárny kolem puberty, o jejich dospělosti nemluvíc... :):):)
    Ale jo. Jen jsem si odskočila, než jsme šli ven, byli jsme už oblečení, takže lepší zábavu nemohli vymyslet. Skákat na matracích u radiátoru. Dnes se ovšem vytahuje jedinou jizvou, kterou na hlavě má. Mě, jako neschopnou matku hysterického chlapečka vystrčili do čekárny a klukovi to ušili samorozpustnou nití. To hovoří za vše. Už nás nechtěli vidět. Nad dvakrát zlomenou klíční kostí (+ u porodu) mávám rukou. Naštěstí si ani jeden z nich nikam nic nestrkal ani nejedl :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, pořád si říkám,že jestli naše maruška bude stejnej cvok v pubertě jak já, tak ju přerazim jak hada. Jizev se děsím, nestraš!:-) B.

      Vymazat

Děkuji za komentář! Hezký den!