...a pak mi bylo třicet

by - prosince 19, 2018

Takže jsem před měsícem oslavila třicítku. Když se na to podívám na první pohled, myslím, že jsem se děsně změnila, prostě ze dne na den. A když se na to podívám trošku hlouběji, tak jsem si stoprocentně jistá, že jsem pořád stejnej magor.



Když jsem se to ráno, 17. 11., probudila, zhluboka, velmi zhluboka jsem dýchala, ale potichu, aby se ten novej prostor kolem mě nějak nevylekal, to moje nový já, chápete. Koulela jsem očima sem a tam a přemejšlela, co je jinak. Na chvíli jsem byla hrozně pyšná, že už jsem fakt dospělá. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že už si to vlastně říkám docela dlouho. V osmnácti, ve dvaceti, v pětadvaceti, když se mi narodila Lejdy,... A teď ve třiceti. Asi po minutě už mě nebavilo koulet očima ani dejchat potichu, protože jsem si uvědomila, že jinak není vůbec nic.

Pořád jsem si nezřídila důchodový spoření, jestli to teda existuje. Pořád asi budu používat vulgarismy. Pořád se asi budu smát blbejm vtipům. A tak jsem vstala z postele a ušla pět metrů, abych se svalila na gauč a pokračovala ve svém dospěláctví tak, jak jsem to každé ráno dělala i předtím, v devětadvaceti.

Moje mamka i taťka jsou číslo jedna v tom, že mi pořád říkají: Báro, je ti třicet, měla by ses podle toho začít chovat. Nebudu vám psát, že to, že je mi třicet, mi říkají od mých pětadvaceti. Když já prostě furt nevím, jak JINAK se mám chovat. Mami, tati, mně to jinak nejde.

Já vám svěřím tajemství. Já se pořád porovnávám s Taťánou Kuchařovou. A vůbec nevím, proč zrovna s ní, nejsem její fanynka ani nic podobnýho. Ta je o rok starší než já, ale já si v porovnání s ní připadám jak batole s dudlíkem v puse. Když někde vystupuje Táňa, tak působí fakt elegantně, krásně, jako fakt dobře. Pak bych přišla na řadu já, řekla trapnej vtípek, k tomu hodila blbej ksicht a jako jediná bych se tomu od srdce, upřímně a dlouze, zasmála. Taťána chodí na podpatcích jak já neumím chodit ani bosá. Taťána je pro mě znamením vyzrálosti a dospělosti. Určitě má i to důchodový spoření, jestli to existuje, minimálně od svých patnácti.

I když je mi třicet, tak se velmi ráda nadchnu pro každou blbost. To třeba jdeme s rodinkou po ulici, někde hraje hudba a já začnu tančit. Jako ne sama, vždycky chytnu Milýho nebo Meryem, druhá zmíněná se vždycky s radostí přidá, kdežto Milý se začne otáčet a počítat, kolik lidí se na nás pohoršeně dívá. NULA. Tako to vidím já. VŠICHNI. Tak to vidí Milý. A je to hrozná škoda, protože tančit na ulici jen tak je podle mě děsně krásný.

To máte tak. V Turecku si každej druhej na ulici zpívá. Nahlas a klidně i falešně. A víte, kolik lidí se na ně pohoršeně dívá? NULA. Podle Milýho i podle mě. Ale jak já začnu tančit, je zle.

Taky miluju karaoke. Víte, jak se vždycky někdo ptá na takový ty otázky jako "A čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?" "Zpěvačkou". No tak to já bych zpěvačkou chtěla být i teď, když jsem velká. Sice si nemyslím, že na to úplně hlasově mám, ale zpěvačkou bych být chtěla. Před spaním občas koukám na takový ty videa z Amerika má talent a často u toho pláču. A představuju si, jaký by to bylo, kdybych tam vylezla se svojí nejoblíbenější písničkou Nechte zvony znít. Asi bych to vyhrála.

No a když se picnu, tak to se objeví moje pravý já. Přece jen za střízliva se musíš pořád nějak krotit, ale jak si dáš dvě sklinky vína, ztrácíš zábrany. V tu chvíli se opravdu stávám zpěvačkou a věřím tomu, že Simon Cowell, můj tajný crush, by mi dal golden buzzer.

Po třech sklinkách vína už začínám věřit i tomu, že umím tančit, a to jinak tanec fakt nenávidím. Po sedmičce vína už jsem lepší než Shakira. Pak nevím.

Ve třiceti jsem se taky přestala bát přiznat, že MILUJU ty romantický seriály od Rosamunde Pilcher. Hele já na filmy nekoukám, je to pro mě ztráta času, ale když už na TV Soukupov běží nějaká ta Rosamunda, tak se kouknu. Ženská jede na začátku autem, bum, vrazí do chlapa a ty víš, že se na konci vezmou. Ale stejně hodinu a půl sedím a napjatě koukám na to, jak to dopadne. A na konci si zapláču, když si Evelyn toho Maxima fakt vezme.

A taky vám klidně přiznám, že když běhám a v TV mi začne hrát ta nejznámější písnička z Baywatch, že se najednou měním z upocené, hnědovlasé běžkyně s jedničkama na krásnou, štíhlou, blonďatou Pamelu s pětkama nebo kolikátky to má. Fakt normálně běžím a představuju si, jak chodím po pláži a dalekohledem mě sleduje Mič Bjůkenen. Přitom jedinej, kdo na mě naposledy při běhu koukal, byl asi sedmdesátiletej rybář, kterýmu jsem svým dupotem plašila ryby.

No a když už jsme u toho přiznávání - Kelly Family. Láska, hlavně Paddy. Santa Maria - bude mi hrát na pohřbu.

A když jsme u toho pohřbu. Seznam toho, jak to na něm bude vypadat, tady mám sepsaný už dobu, kdyby náhodou. Nečekejte slzičky, všechno bude jedna velká zábava, jako je celej můj život. Samej tanec a smích. Bye bye baby.




Nevidím změny ve svém chování za posledních 20 let a obávám se, že se to nezmění ani v budoucnu. Myslím, že jsem docela jeblá máma a asi budu i jeblá babička. A děsně, děsně se na to těším!

A když se mi přehoupla ta třicítka, tak jsem se jen utvrdila v tom, že je mi úplně šumák, co si o mně kdo myslí. Nebaví mě se řídit pravidlama ani tím, co společnost žádá. 

Když budu chtít, budu tančit. 
Když budu chtít, budu zpívat a věřit tomu, že to umím. 
Když budu chtít, budu se smát trapnej vtipům. 
Když budu chtít, budu brečet u debilních německých seriálů. 
Když budu chtít, budu si představovat, jak jezdím v dodávce s rockovou kapelou z koncertu na koncert.
Ale když budu chtít, abych se chovala přiměřeně svýmu věku, nepůjde to. 

Protože tohle jsem já a můj život je jedna velká zábava. A nikdo, nikdo mi to nebude kazit řečma o tom, že bych se nad sebou měla zamyslet.  

Takže jak se vždycky píšou takový ty děsně přelomový články aka "Jak se chovat jako pravá dáma", tak mám pro vás taky jednu radu.

Vyserte se na to, co vám říkají lidi kolem vás. Buďte sví a buďte na to děsně pyšní. 

Krásný Vánoce!

Bára





You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!