Se seniory na koních

by - května 31, 2019

Minulý měsíc to byl rok, co jsem začala docházet jako dobrovolník do domova seniorů.


Přivedl mě k tomu leták v tramvaji a byl to nejlepší reklamní leták, který jsem kdy viděla:-) Hodně k tomu přispěl i fakt, že mi holky, který Adře šéfujou, sedly mi jak prdel na hrnec, radost spolupracovat. Takže jestli někdo o dobrovolnictví byť jen přemýšlíte, neváhejte, je to nejlíp prožitý volný čas. 

Věřím, že každej, kdo někdy udělal něco pro druhý, jen tak, bez nároku na jakkoukoliv odměnu, nakonec uznal, že to stálo za to, že ve finále tu největší odměnu dostal - ten parádní vnitřní pocit, že jste pomohli, že jste druhým dodali nějakou naději nebo jen takový pohlazení po duši, že jste jim třeba na minutu, na půl hodiny, na hodinu, rozzářili den. 

A odcházíte děsně, děsně šťastný, protože jste udělali šťastnýho někoho jinýho. 

V pondělí jsme byly s Meryem, s Adrou a s domovem důchodců v Tuřanech u koní. Bylo to skvělý, tak přidávám pár fotek.











Poprvý jsem se taky v reálu setkala s Alzheimerem, bylo to velmi zvláštní, ačkoliv jsem nečekala, že bych mohla být tak zaskočená, děda trpí stařeckou demencí a když ještě byl schopný komunikovat, měl nekdy stavy podobný Alzheimeru, ale teď to bylo jiný. A teď bych tedy ráda vypíchla asi první pozitivum, který mi kdy daly turecký seriály - sleduju jeden, kde je Alzheimer poměrně aktuální téma, takže jsem věděla, jak reagovat na paní, která mi řekla, že "tam nikdo jiný nebydlí, jen ona a manžel, ale ten je pořád v dílně a něco tam pracuje." A pak jsem jí ještě s klidem řekla, že jo, že občanku i peníze u sebe mám a že nás domů určitě někdo dovede, ať se nebojí, že nikoho nezná. 

Po cestě jsem Meryem vysvětlovala, že je hrozně důležitý být na druhý hodnej a že ti stařečkové a babičky si toho moc vážej, že třeba nikoho nemají nebo nemůžou chodit a tak, Meryem teda vůbec z mé osvěty nebyla nadšená, řekla mi jen "jo, už jsi mi to říkala stokrát." A bylo.

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!