Dočteno: Dědina od Petry Dvořákové

by - září 24, 2019




Tak jsem ju dočetla. Dědinu. Voni tam mluvijou tak nějak jinak a prase zabijou, sem tam se pohádajou a aji docela dobře se majijou. To nemluvím jak blbec, to mluvím nářečím, kterým je celá Dědina napsaná.

Na Dědinu jsem se těšila. Vůbec jsem teda nevěděla, o čem má být, ale nedávno byla knížka hitem, četl ji snad každý a už samotná obálka Dědiny je boží. Talíř s kytkama, za kterej dneska dáte v antiku majlant a foodblogerky je shánějí, protože je to prostě IN. Ten talíř, na který vám babička dávala plněný knedliky s jahodama a sypala vynikající posypkou. Největší krásu vidím v tom, že jde o talíř, který měla autorčina babička doma! Pod tím plastovej hnusnej ubrus, kterej je ale super praktickej, protože ho jen otřete a je to. Musíte ho ale přidělat nerezovýma úchytkama, jinak by nedržel a odfoukl ho vítr. Přesně jako u babičky na chalupě. 

V knížce se nedozvíte, o jakou Dědinu vlastně jde, jen víme, že se děj odehrává na Vysočině, ale to je úplně jedno, ve finále je to všude stejný a sousedský i rodinný vztahy jsou si nachlup podobný, ať už jde o sever Moravy nebo jih Čech.

Knížka je rozdělená na čtyři kapitoly, přičemž každá vypráví o jiné rodině. Řezník, prodavačka Maruna, závistivá Heluna. Trochu bych čekala, že se mezi jednotlivými kapitolami bude prolínat nějaká nitka, která vyvrcholí v napínavý závěr, ale vůbec to tak nebylo. Jedna kapitola, jeden příběh. Bez napětí, bez drama. Ale ono to nevadilo, Dvořáková je vypravěčka, umí to, do knížky se zakousnete i tak.


Miluju chodit večer po ulici, poslouchat hudbu a dívat se do rozsvícených oken. Přemejšlet, jaká rodina tam asi žije, co vaří k večeři, kde pracujou. A Dědina nás přesně takhle nechává nahlídnout do oken toho, jak to vypadá v rodinách všude jinde.

V každé kapitole se střídají vypravěči, takže my, čtenáři, máme možnost nahlédnout na daný problém toho, co se zrovna děje, jinýma očima. A to je asi občas potřeba, nesoudit hned na první poslech. Taky bylo fajn nahlédnout pod pokličku toho, jak dnešní svět vnímají naši předci a jak my, mladší generace.

Největší problém jsem viděla v tom, že ačkoliv má knížka čtyři kapitoly a osoby se v nich jen zlehka prolínají, občas mi bylo zatěžko pochytit, kdo je kdo.

Jsem ráda, že jsem ji dočetla, ale už se k ní asi nevrátím, což rozhodně neznamená, že jsem na autorku rezignovala.

Dávám 6/10 a vrhám se na další knížku!

Četli jste? Co na Dědinu říkáte?

Mějte se!

Bára 


Fotky jsou moje a kdo mi je ukradne, skončí v žaláři.






You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář! Hezký den!